Zapomeňte na větu „neboj se, vždyť nic nevidíš“. Anna líčí, jak pomocí vyprávění příběhů vyhostila draky z ložnice a proč jsou strašidelné pohádky pro děti vlastně zdravé.
Včera večer jsem strávila přesně čtyřicet minut vysvětlováním své tříleté dceři, že ten stín na zdi není hladový drak, ale jen její odložená mikina. Moje vědecké argumenty? Zcela ignorovány. Moje trpělivost? Na bodu mrazu. 🙄
Znáte to taky? To univerzální rodičovské „Neboj se, vždyť se nic neděje,“ které má na dítě asi takový účinek jako hašení požáru šálkem čaje. Prostě to NEFUNGUJE. Moje dcera se na mě podívala těma svýma velkýma očima a já pochopila, že pro ni je ten drak naprosto reálný.
Tradiční rady nás učí říkat dětem, aby byly statečné. Ale co to vlastně znamená? Máme po nich chtít, aby strach necítily? To je přece nesmysl! I my dospělí máme občas stažený žaludek, když máme mluvit před lidmi nebo když nám přijde dopis z finančáku.
Místo prázdných frází jsem letos zkusila něco jiného. Přestala jsem strach popírat a začala jsem o něm vyprávět PŘÍBĚHY. Protože mozek našich dětí – a vlastně i ten náš – MILUJE vyprávění. Příběh je bezpečný přístav, kde můžeme draka potkat, aniž by nás doopravdy sežral.
Víte, co říká psycholog Dan Siegel? Že když emoci „pojmenujeme, tak ji zkrotíme“. A přesně to dělají pohádky. Když v knížce vidíme postavu, která se bojí, naše dítě zjistí, že v tom není samo. Najednou to není JEHO strach, ale dobrodružství, které prožívá s hrdinou.
S mým osmiletým synem jsme zase zjistili, že čím víc se snažíme „strašidelné“ části v pohádkách přeskakovat, tím je to horší. Děti potřebují ty temnější lesy a zlé ježibaby, aby se naučily, že i z toho lesa vede cesta ven. Bez napětí není úleva!
Tady je pár mých vyzkoušených tipů, jak proměnit večerní boj se strašidly v něco, co vás oba (snad) nezruinuje:
- Dejte strachu jméno a obličej: Udělejte ze strachu postavičku. U nás se strach ze tmy jmenuje „Šmajda“ a je to vlastně jen popletený popleta, který hledá své bačkory. Když je to postava, už to není neviditelná hrozba.
- Hra na „A co bylo dál?“: Pokud se dítě zasekne u děsivé scény, nechte ho příběh domyslet. Co kdyby ten drak místo ohně plival bublifuk? Převzetí kontroly nad koncem příběhu dělá zázraky.
- Využívejte literární hrdiny: Čtěte příběhy, kde postavy používají vtip místo svalů. Podívejte se třeba na klasiky jako Gruffalo nebo se inspirujte našimi českými pohádkami, kde chytrost vítězí nad hrubou silou.
- Sdílejte své vlastní „pohádky“: Vyprávějte dětem o tom, jak jste se vy sami něčeho báli, když jste byli malí. Uvidí, že strach je jen kapitola, ne celá kniha.
Upřímně, ne vždycky mám energii na vytváření loutkového divadla uprostřed noci. Proto jsem si zamilovala aplikaci ReadFluffy. Pomáhá mi najít ty správné příběhy, které dětem vysvětlí složité emoce, aniž bych musela mít doktorát z psychologie.
Práce s dětským strachem není o tom, že ho vymažeme. Je to o tom, že našim dětem dáme do ruky meč v podobě příběhu, aby se s ním naučily zacházet. A věřte mi, ten pocit, když vaše dítě nakonec v klidu usne, protože "víc o Šmajdovi už vědět nepotřebuje", je k nezaplacení. ✨
A co vy? Jaké nejbizarnější strašidlo momentálně bydlí u vás v šatníku? Nám se tam nedávno nastěhoval „vysavačový duch“, tak v tom pojďme být spolu!
