Byl jednou jeden malý, huňatý pejsek, který se jmenoval Alík. Alík měl velká ouška, mokrý čumáček a ten nejměkčí pelíšek na celém světě. Víte, kde ten pelíšek stál? Hned vedle velké postele v útulném pokojíčku. Každý večer, když sluníčko zašlo za hory a na oblohu vyskočil stříbrný měsíček, Alík se zamotal do klubíčka a spokojeně oddychoval. Haf, haf, dobrou noc.
Jenže dneska to bylo jiné. V pokojíčku bylo ticho, až na malinké tikání hodin. Tik-ťak, tik-ťak. Alík už skoro zavíral očka, když vtom – poslouchejte! – se pod postelí něco ozvalo. „Kvííík!“ Alík nastražil jedno ucho. Pak nastražil i druhé ucho. Co to bylo? Bylo to strašidlo? Alík se přikryl tlapkou a ani se nepohnul.
Chvilku bylo ticho, ale pak se to ozvalo znovu. „Šust, šust… kvík!“ Ouvej! Alík si pomyslel, že pod postelí určitě bydlí velikánské strašidlo s obrovským nosem. Možná je to strašidlo, co krade ponožky! Nebo strašidlo, co dělá v noci baf! Alíkův malý ocásek se trošičku zatřásl. „Haf?“ zkusil potichu Alík. Ale strašidlo neodpovědělo, jen znovu udělalo: „Kvík!“
Alík si vzpomněl, že velcí psi jsou stateční. A on chtěl být taky takový! Musím se tam podívat, řekl si. Pomalu, nejvíc pomaloučku na světě, vystrčil jednu tlapku z pelíšku. Cup, cup. Pak druhou tlapku. Na krku mu svítil jeho malý obojek, který ve tmě trošku zářil jako hvězdička. Alík se nadechl, udělal „Baf!“ a šup – nakoukl pod postel.
Zavřel oči, pak je pootevřel… a co myslíte, že viděl? Žádné rohy, žádné strašidelné zuby! Pod postelí byla jen malá hromádka prachu a něco zářivě žlutého. Alík natáhl čumáček a ucítil známou vůni gumy. „Kvík!“ ozvalo se mu přímo u nosu. Byla to jeho ztracená gumová kachnička!
Chudinka kachnička se tam zatoulala, když si s ní Alík odpoledne hrál. A pokaždé, když se Alík v pelíšku zavrtěl a drcnul do postele, kachnička pod ním pískla. Žádné strašidlo, jen zapomenutá kamarádka! „Ty moje pískalo,“ pomyslel si Alík a vesele zavrtěl ocáskem.
Alík popadl kachničku do zoubků, vytáhl ji na světlo a pořádně ji očistil od prachu. Pak si ji vzal k sobě do pelíšku, přitulil se k ní a spokojeně si vydechl. Strach měl sice velké oči, ale kachnička má jen malý zobáček. Měsíček se na ně z oblohy usmál a v pokojíčku už bylo jen ticho a klid. A tak Alík i jeho kachnička spokojeně usnuli až do samého rána. A tak to bylo správně.