Byl jednou jeden pejsek a ten se jmenoval Alík. Alík měl hebká ouška, mokrý čumáček a tlapky, které dělaly: Hop, hop, hop! Alík ze všeho nejvíc miloval svou žlutou pískací hvězdičku. Písk! Písk! To byl zvuk, který měl nejraději.
Jednoho rána se Alík protáhl. Jedna tlapka, druhá tlapka a... Ááá-hú! Kde je hvězdička? Na pelíšku není. Pod miskou není. Kam se schovala? Alík se rozhodl, že si trochu zasportuje a hvězdičku najde. Budete hledat s ním?
Alík přiběhl k velké hromadě prádla. Byla měkká jako obláček. Alík vyskočil: Hop! Zabořil čumáček do triček a ponožek. Šusty, šust! Žádné písknutí. Potom utíkal k modrému koberci. Podíval se pod roh, udělal šup, šup, šup tlapkami, ale hvězdička tam nebyla. Kde jen může být? Slyšíte něco?
Alík uviděl tunel z polštářů. Hurá! Musí ho proběhnout jako opravdový závodník. Alík pelášil: Dup, dup, dup! Na konci tunelu uviděl velkého plyšového slona. Slon jen tiše seděl a koukal. „Neviděl jsi mou hvězdičku?“ ptal se Alík vrtěním ocásku. Slon nic neříkal, ale Alík zaslechl tichounké: „Písk...“
Odkud to šlo? Alík se podíval na velký sedací vak. Byl kulatý a barevný. Alík se pořádně nadechl, napnul pérka v nohách a... Bum! Dopadl bříškem přímo do vaku. A v tu ránu se ozvalo hlasité: PÍSK!
Sláva! Hvězdička byla celou dobu schovaná v záhybu vaku. Alík měl takovou radost, že začal tancovat svůj vítězný tanec. Vrtěl zadečkem, vrtěl ocáskem a radostně poskakoval. Byla to ta nejlepší schovávaná na světě. Alík si vzal hvězdičku do tlamičky, stulil se do klubíčka a spokojeně usnul. A ocásek mu ze spaní ještě trošku dělal: kmit, kmit. Dobrou noc, Alíku!