Život v barokním zámku nebyl pro princeznu Amabel žádný med. Vlastně, kdyby to byl med, alespoň by se dal jíst a chutnal by sladce. Jenže život v osmnáctém století byl spíše jako hodně ztvrdlý marcipán – vypadal sice krásně na pohled, ale byl tuhý, nepoddajný a hrozně těžko se v něm dýchalo. Všude samé zlato, samá zrcadla a samé ticho. Tedy, ne úplně ticho. Na dvoře se ozývalo jen rázné „Klap! Klap!“ podpatků a šustění hedvábí. Nikdo se nesměl smát nahlas. Nikdo nesměl běhat. A nikdo, naprosto nikdo, nesměl mít hlavu jen tak, jak mu ji příroda nadělila.
Amabel byla devítiletá dívka s velkým srdcem a ještě větší hlavou. Ne snad, že by byla příliš chytrá – i když to ona tedy byla –, ale nosila na krku monstrum. „Vysoko, výš, ještě výš!“ křičel každý den královský kadeřník, zatímco na její hlavu vrstvil dráty, vlnu, hedvábné polštářky a miliony kudrlinek potřených sádlem a posypaných moukou. Výsledkem byla paruka. Ale ne ledajaká. Byla to hora. Byla to bílá katedrála z vlasů. Byla tak obrovská, že se Amabel nevešla do kočáru a musela v něm klečet na podlaze.
„Představ si to,“ otočila by se Amabel na tebe, kdyby tě viděla, „mít na hlavě něco, co váží víc než tlustý kocour Giacomo a měří víc než tvůj mladší bratr!“ Amabel se cítila jako chodící podstavec pro vlasové umění. A nejhorší na tom bylo, že se v té paruce pořád něco dělo. Něco, co nemělo nic společného s módou.
Jednoho úterního rána, když ji kadeřník špendlil a pudroval tak silně, až kolem ní vznikl oblak prachu (Puf! Pšouk!), Amabel ztuhla. Přímo nad jejím levým uchem se ozvalo něco nevídaného. Nebylo to škrábání drátu o lebku. Nebyl to šustot pudru. Bylo to čisté, vysoké, naprosto profesionální... „Lalalalí-i-i-i!“ soprano.
Amabel vytřeštila oči do zrcadla. Kadeřník si ničeho nevšiml, mluvil totiž zrovna o tom, že příští týden přidají do paruky model bitevní lodi. Ale Amabel to slyšela jasně. V její paruce někdo cvičil operní árii. A nebylo to jen tak ledajaké pískání. Byl to hlas malý jako špendlíková hlavička, ale vášnivý jako celý orchestr.
Jakmile kadeřník odešel, Amabel opatrně, milimetr po milimetru (protože prudký pohyb by jí mohl zlomit vaz), dokráčela ke své tajné skrýši za závěsem. „Haló?“ zašeptala. „Je tam někdo? V mém... v mém patře?“
Z hlubin paruky, někde mezi pátým poschodím kudlinek a krajkovou mašlí, vykoukl malý černý čumáček. Potom pár lesklých očí. A nakonec se objevil on. Myšák. Ale ne ledajaký myšák. Měl na sobě miniaturní frak ušitý z kousku černého sametu, v tlapce držel taktovku z ulomeného párátka a na krku měl uvázanou neviditelnou vázanku.
„Pšššt! Máme generálku!“ vyštěkl myšák důležitě hlubokým barytonem. „Já jsem Barnabé, umělecký vedoucí Opery u Hedvábného drátu. A vy, Výsosti, se hýbete příliš doleva. Kazíte nám akustiku v hlavní lóži!“
Amabel údivem málem upustila vějíř. „Vy... vy bydlíte v mé paruce?“
„Bydlíme?“ Barnabé se uraženě nadechl. „My zde tvoříme! Na chodbách zámku je to nebezpečné. Ten příšerný Giacomo, ten chlupatý barbar, nectí kulturu. Tady, v téhle úžasné bílé jeskyni, jsme v bezpečí. Je tu teplo, je tu klid a díky vašemu kadeřníkovi tu máme i dostatek mouky na koláče. Máme tu celou operní scénu! Moje žena Maria zpívá koloraturní soprán, bratrancové tvoří sbor a malý Pepíček hraje na náprstek jako na buben. Bim! Bam! Bum!“
Amabel se poprvé po dlouhé době usmála. To bylo ono! To bylo to dobrodružství, po kterém toužila. Zapomeňte na etiketu, ona má na hlavě operní dům! Jenže idylka netrvala dlouho. Ten večer se konal Velký královský banket. To byla událost, kde se nemluvilo, jen se dýchalo podle pravítka a sledovalo se, zda někdo neupustil vidličku. A co čert nechtěl, myšáci měli na ten samý večer naplánovanou premiéru představení 'Grand Fromage' neboli 'Velký sýr'.
„Barnabé, prosím,“ žadonila Amabel u zrcadla, zatímco jí služebné utahovaly korzet. „Dneska musíte být potichu. Bude tam arcivévodkyně Griselda. Ona má sluch jako rys a nenávidí cokoli, co dělá hluk, kromě zvuku vlastního hlasu.“
„Nebojte se, Výsosti,“ mávl Barnabé tlapkou a zmizel v labyrintu lokýnek. „Jsme profesionálové. Umění vyžaduje kázeň.“
Jenže umění vyžaduje také vášeň. A vášeň se těžko krotí. Banket byl v plném proudu. Sál zrcadel zářil tisíci svíčkami. Vůně pečených bažantů stoupala ke stropu a k Amabelině paruce. A v tom se to stalo. Vůně pečeného masa a uleželého sýra doručila myšákům do jejich obydlí takovou inspiraci, že Barnabé neudržel taktovku.
Z Amabeliny hlavy se ozvalo tiché, ale jasné: „Céééééééé!“
Amabel ztuhla s lžící polévky v polovině cesty k ústům. Celý stůl zmlkl. Arcivévodkyně Griselda, která vypadala jako nafouknutá fialová borůvka, zvedla své lorgnon a upřeně se zadívala na Amabel.
„Princezno,“ pronesla ledovým hlasem, „vaše paruka... vydala zvuk. Zvuk, který připomínal... hudbu. Tady se neprozpěvuje. Tady se jí.“
„To byl jen... průvan v architektuře mých vlasů, teto,“ vyhrkla Amabel a snažila se nenápadně zaklepat na hlavu, aby myšáky utišila. Jenže myši si to vysvětlily jako potlesk! A sbor spustil na plné obrátky. „Sýýýýr! Sýýýýr! Ó, nebeský sýýýýr!“ neslo se sálem.
Bylo to neuvěřitelné. Celá paruka se začala rytmicky třást. Lokýnky poskakovaly nahoru a dolů, jako by tančily menuet. Pudr sypající se z vlasů vytvořil kolem Amabel mlhu, v níž se odráželo světlo svíček. Vypadalo to jako kouzelné divadlo.
„Skandál!“ zaječela Griselda. „V té paruce je škůdce! Stráže! Přiveďte kocoura Giacoma! Musíme tu věc prohledat!“
Když Giacomo, obrovský, líný, ale v tuhle chvíli velmi zainteresovaný kocour, vstoupil do sálu, Amabel věděla, že jde do tuhého. Giacomo vycítil myši. Jeho uši se otočily k princezně jako radar. Přikrčil se k zemi a chystal se ke skoku na princezninu hlavu.
To byla chvíle, kdy Amabel musela jednat. Žádný dospělý jí nepomůže, ti všichni jen vyděšeně zírali. Amabel se postavila na židli. „Stop!“ vykřikla tak nahlas, že i králi vypadlo sousto z úst.
„To není skandál, teto Griseldo,“ řekla Amabel s hlavou vztyčenou, i když se jí v ní zrovna myší sbor pokoušel o finále. „To je... italský vynález! Zpívající paruka! Nejnovější móda z Florencie. Je v ní zabudován mechanický hrací stroj poháněný... eh... magnetismem a čistým nadšením! Je to dar pro mého otce, krále, aby mu u večeře nebylo smutno.“
Král, který se většinu času u večeře nudil k smrti, nadšeně zamrkal. „Zpívající paruka? Skutečně? To je geniální! Ať to spustí znovu!“
Amabel nenápadně zaťukala na paruku rytmus, který Barnabé znal – signál pro velké finále. Myši se do toho opřely. Maria spustila tak vysoké tóny, že skleničky na stole začaly vibrovat (Cink! Cink!). Barnabéův baryton dodal základ a malý Pepíček bubnoval na náprstek jako o život. Giacomo, zmatený tou vší hlučnou „mechanikou“, raději zalezl pod stůl.
Celý sál propukl v jásot. Nikdo nikdy nic takového neviděl! Arcivévodkyně Griselda musela uznat porážku a král byl tak nadšený, že prohlásil Amabelinu paruku za „Oficiální dvorní orchestr“.
Jak to dopadlo? Amabel už nikdy nemusela nosit tu obrovskou, těžkou horu. S kadeřníkem se domluvila na novém modelu – menší, lehčí, ale s krásným hedvábným balkonkem a malými dvířky, aby myší rodinka mohla pohodlně chodit na procházky do královské kuchyně pro ten nejlepší ementál. Barnabé a jeho rodina se stali celebritami. Každý večer u večeře princezna jen mírně naklonila hlavu a ze zámku se ozývala ta nejkrásnější opera na světě.
Amabel pochopila, že i v tom nejupjatějším světě se dá najít trocha bláznovství a radosti, pokud máš odvahu chránit své přátele – i kdyby byli velcí jen jako tvůj palec. A tak v barokním zámku, kde dřív vládlo jen studené ticho, teď zněl smích a hudba. A to je přesně tak, jak to má být.