Byl jednou jeden pejsek a ten se jmenoval Bafík. Bafík nebyl jen tak ledajaký pes. Měl uši tak velké, že mu plápolaly ve větru jako dvě chlupaté plachty, a ocásek, který sebou neustále vrtěl. Vrt-vrt-vrt! Bydlel v domečku s malou zahrádkou hned vedle základní školy. A víš, co bylo na Bafíkovi nejzajímavější? Pokaždé, když ráno zazvonil první školní zvonek, začaly ho v nose lechtat vousky. To bylo znamení! Bylo na čase vyrazit do práce.
Bafík měl totiž velmi důležité poslání. Každé ráno stál u velké školní brány a čekal na děti. Chtěl, aby se nikdo nebál těch těžkých dveří a dlouhých chodeb. Měl na to svůj tajný recept: Tlapkové pozdravy! Stačilo, aby přišla holčička s copánky nebo kluk s batohem, Bafík zvedl svou přední tlapku a – Plác! – tlapkové „vysoké pět“ bylo na světě. Děti se hned usmály a do školy vcházely s odvahou v břiše. Šup! A už byly uvnitř. Bafík u toho měl na krku svůj nejoblíbenější barevný šátek, o kterém si myslel, že je kouzelný. „Ten mi dodává sílu,“ myslel si Bafík, když mu vítr čechral kožíšek.
Jenže jedno pondělí ráno se stalo něco nečekaného. Obloha byla šedivá jako starý asfalt a z mraků začalo pršet. Kap, kap, kap. Před školou se tvořily obrovské louže a děti se schovávaly pod deštníky. Bafík tam stál, mokré uši mu plandaly dolů a najednou – bác! Jeho tlapka uklouzla na blátě a Bafík spadl břichem přímo do té největší kaluže. Rozstříklo se to na všechny strany. Žbluňk! Jeho krásný barevný šátek byl teď celý hnědý a špinavý. „Ach ne,“ zakňučel Bafík smutně. „Moje kouzlo je pryč. Jsem jen mokrý a zablácený pes.“
Právě v tu chvíli uviděl u brány stát Jakuba. Jakub byl nový klidný kluk, který měl dnes psát svůj úplně první velký test z matematiky. Stál tam, v ruce křečovitě svíral popruh batohu a v očích měl strach. Vypadal tak smutně, že Bafík na svůj špinavý šátek úplně zapomněl. Chtěl Jakubovi pomoci, ale jak? Kouzelný šátek byl přece zničený! Bafík zkusil zavrtět ocáskem, ale z ocásku jen stříkala voda. Vrt-vrt! A pak ho to napadlo. Pokud nemůže být elegantní hrdina, bude ten nejveselejší popleta na světě!
Bafík se rozběhl přímo doprostřed té největší louže před Jakubem a začal svůj speciální „loužový tanec“. Výskok, otočka a – Plác! Žbluňk! Bafík tlapkami bubnoval do vody a dělal u toho legrační obličeje. Jakub se nejprve udiveně podíval, pak mu zacukaly koutky a nakonec se nahlas rozesmál. „Bafíku, ty jsi ale popleto!“ zavolal Jakub. Ostatní děti se zastavily a začaly tleskat. Bafík k Jakubovi přiběhl, vyskočil na zadní a dal mu dvojité tlapkové „vysoké pět“. Plác-plác! Jakub cítil, jak mu do prstů a do srdíčka vtéká nová odvaha. Strach z matematiky byl rázem menší než ta nejmenší dešťová kapka.
V tu chvíli vyšla ven paní školnice a za ní sám pan ředitel. Všichni si mysleli, že budou hubovat kvůli tomu blátu, ale kdepak! Pan ředitel se usmál, pohladil Bafíka za uchem a řekl: „Takového strážce štěstí naše škola potřebuje.“ Paní školnice dokonce přinesla Bafíkovi za jeho statečnost speciální piškot. Bafík si uvědomil, že jeho kouzlo nebylo v barevném šátku, ale v jeho tlapkách a v tom, že chtěl kamarádům udělat radost.
Když se za posledním dítětem zavřely dveře, Bafík se spokojeně protáhl. Byl sice mokrý a trošku smrděl jako dešťovka, ale byl ten nejšťastnější pes na světě. Věděl totiž, že Jakub a ostatní děti budou mít skvělý den. A tak to má být. Sluníčko sice bylo za mraky, ale u školní brány bylo díky tlapkovému pozdravu krásně teplo. A tak se to všechno nakonec krásně povedlo, viď?