V lese, kterému se odedávna říkalo Šeptající hvozd, žila jedna docela nenápadná, ale nesmírně šikovná veverka jménem Bára. Bára měla huňatý rezavý kožíšek, bystré oči jako dva korálky a tlapky, které uměly rozlousknout i ten nejtvrdší lískový oříšek. Měla ale i jedno malé tajemství. Zatímco ostatní veverky, ty nejrychlejší a nejodvážnější „skokanky“, létaly vzduchem z větve na větev v takových výškách, že se na ně i ptáci dívali s úctou, Bára se držela raději dole. Tam, kde byly větve tlusté, mech měkký a kde zem nebyla dál než pár skoků.
„Pojď nahoru, Báro! Odsud je vidět až na konec světa!“ volaly na ni kamarádky. Ale Bára jen zavrtěla hlavou, přitiskla se k pevné kůře a raději hledala houby. To víte, strach je potvůrka. Někdy je malý jako mravenec, ale někdy naroste do velikosti medvěda a prostě vám nedovolí pohnout se z místa.
Jednoho deštivého odpoledne, když Bára uklízela svou starou dutinu v padlém kmeni, narazila na něco zvláštního. Mezi suchým listím ležel list, který nebyl obyčejný. Byl tuhý jako starý pergamen, voněl po pryskyřici a byly na něm nakreslené podivné čáry. Bára list rozprostřela a srdce se jí rozbušilo. Byla to mapa k legendárnímu Zlatému oříšku! O téhle legendě slyšela už jako malé veverče. Říkalo se, že kdo ho najde, získá dar, který mu nikdo nikdy nevezme. A mapa mluvila jasně: Zlatý oříšek čeká na úplném vrcholu Prastarého dubu.
Víte, co je to Prastarý dub? Je to ten nejstarší, nejmohutnější a hlavně nejvyšší strom v celém Šeptajícím hvozdu. Jeho koruna sahá tak vysoko, že si v ní prý mraky češou své vlněné hřívy. Bára polkla. Podívala se na mapu a pak ven z dutiny na ten obrovský strom, který čněl k obloze jako věž. „Já to nedokážu,“ zašeptala. Ale pak si vzpomněla na ten pocit, když ji ostatní veverky přehlížely. Chtěla to dokázat. Ne jim, ale sobě. A tak si sbalila mapu do vaku z pavučin a vyrazila.
Cesta začala docela snadno. „Hop, šup, a jsem tu!“ říkala si Bára, když zdolávala první metry kůry, která byla drsná a stabilní. Jenže čím výš stoupala, tím víc začínalo dobrodružství. „Ťuk! Ťuk! Ťuk-ťuk-ťuk!“ Ozvalo se najednou kousek nad její hlavou. Byl to Datel Hugo, největší mrzout v lese.
„Kam se suneš, rezavko?“ zavrčel Hugo, aniž by přestal bušit do dřeva. „Ty přece patříš do přízemí, ne? Tam nahoře fouká vítr, ze kterého tuhnou uši. Mazej dolů, než sletíš jako přezrálá hruška!“
Bára se zastavila. Její tlapky se lehce zachvěly. „Jdu pro Zlatý oříšek, Hugo,“ odpověděla tichým hlasem. Hugo se jen nahlas zasmál, až mu vypadlo pár pírek. „Ty? No to chci vidět. První poryv větru a budeš dělat 'Bum!' o kořeny.“
Bára se nadechla, zavřela oči a vzpomněla si na mapu. Neotočila se. Udělala další krok vzhůru. A pak další. A další. Brzy se mech vytratil a vítr začal skutečně zpívat svou divokou píseň. „Fííí! Húúú!“ Bára se tiskla ke kmeni tak silně, až ji bolely drápky. Najednou se větev pod ní nebezpečně zhoupla. „Šup!“ Uklouzla jí tlapka. Svět se s ní zatočil, viděla jen zelenou hlubinu pod sebou. Srdce jí bušilo jako splašené kladívko.
„Klid, maličká. Strach je jen vítr v tvé hlavě,“ ozval se klidný, hluboký hlas z nedaleké dutiny. Byla to Sova Olga. Její velké žluté oči na Báru hleděly s nečekanou laskavostí.
„Já… já se hrozně bojím, paní Olgo,“ vydechla Bára a křečovitě se držela větvičky.
„To je v pořádku,“ houkla Sova. „Odvážný není ten, kdo nemá strach. Odvážný je ten, kdo se třese jako osika, ale přesto udělá další krok. Chceš ten oříšek kvůli lesku, nebo kvůli tomu, kým se cestou staneš?“ Bára se zamyslela. Opravdu chtěla jen zlato? Ne. Chtěla vědět, že to zvládne. Poděkovala Olze a s novou silou se pustila dál do mraků.
Cesta se stávala čím dál obtížnější. Větve byly tenké a pružné jako proutky. Bára musela řešit i jiné úkoly než jen šplhání. V jednu chvíli uviděla malého vrabčáka, který se zapletl do silné pavučiny křižáka obrovitého. Vrabčák zoufale mával křídly, ale jen se víc zamotával. Bára věděla, že každá vteřina, kterou stráví pomocí, ji stojí drahocennou energii a vystavuje ji větru. Ale její srdce bylo stejně velké jako její odvaha. Opatrně přerušila lepivá vlákna a osvobodila ptáčka.
„Děkuji ti, veverko!“ pípl vrabčák. „Letím ti uvolnit cestu od mraků!“ A skutečně, vrabčák vyletěl nad ni a ukazoval jí místa, kde je kůra nejpevnější.
Konečně se to stalo. Bára vykoukla nad vrstvu bílé mlhy. Slunce ji zaslepilo svou září a ticho, které tu nahoře panovalo, bylo posvátné. Na té nejvyšší větvičce, přímo v měkkém lůžku z listů, ležel on. Zlatý oříšek. Svítil tak jasně, jako by v sobě věznil kousek hvězdy. Bára k němu došplhala, tlapky se jí už skoro vůbec netřásly. Natáhla se a oříšku se dotkla.
Jenže místo toho, aby byl těžký a studený jako kov, byl hřejivý a lehký jako pírko. Když ho otevřela, nebyl uvnitř kousek zlata na jídlo. Uvnitř bylo malé, zářící semínko – Semínko Sebevědomí. V tu chvíli Bára pocítila něco úžasného. Cítila se pevná jako ten dub pod ní. Pochopila, že k tomu, aby byla statečná, nepotřebuje nic zvenčí. Ta síla už v ní byla celou dobu, jen ji musela probudit tím dlouhým výstupem.
Cesta dolů byla úplná hračička. Bára neskákala zbrkle, ale s jistotou. Když míjela Dytla Huga, jen na něj vesele mrkla. Hugo jen udiveně otevřel zobák a zapomněl ťukat. Sova Olga ji doprovázela svým moudrým pohledem.
Když Bára seskočila na měkký mech u paty Prastarého dubu, čekaly tam na ni ostatní veverky. Viděly ji až nahoře a nemohly uvěřit svým očím. Bára ale nepotřebovala jejich potlesk. Cítila se jinak. Cítila se volná.
Povyprávěla všem o své cestě, o tom, že výška není nepřítel, ale učitel. A od té doby? Bára už nezůstávala jen dole. Stala se tou nejlepší průvodkyní pro všechna malá veverčata, která se bála udělat svůj první velký skok. Učila je, že odvaha roste s každým krůčkem vzhůru, i když se vám tlapky trošku třesou. A tak to v Šeptajícím hvozdu dopadlo přesně tak, jak mělo. Z malé opatrné veverky se stala hrdinka, která věděla, že ta největší dobrodružství začínají tam, kde končí naše strachy.