V zahradě vládlo letní uklízecí šílenství. Barnaby, malý skřítek s mechově zelenými vlasy, poletoval mezi záhony a horlivě rozprašoval kouzelnou lešticí mlhu na všechno, co mu přišlo pod ruku. Pšouk! Mrak zlatého prachu omylem zasáhl i Strašáka Hubertuse, který dosud hrdě hlídal zelí. Místo aby se Hubertus jen zaleskl, začal se prudce zmenšovat, až byl drobný jako mravenec. Barnaby zděšeně zamával svými křídly s listovým vzorem. „Jejda, to jsem trošku přehnal,“ špitl omluvně.
Hubertus, teď menší než stéblo trávy, se pokoušel hrozivě mračit, ale jeho hlas zněl jako pískání lučního koníka. „Okamžitě mě zvětši, ty nešiko!“ křičel ze všech sil. Barnaby si povzdechl a opatrně vzal miniaturního strážce do dlaně. Věděl, že mlha vyprchá až u Starých slunečních hodin uprostřed zahrady. Museli se tam dostat dřív, než si Hubertusovy nové velikosti všimne někdo, kdo by si z něj chtěl utahovat.
Netrvalo to dlouho a zpoza listu rebarbory vylezl Brouk Bivoj, náčelník místní hmyzí party. Když uviděl drobounkého Hubertuse, začal se hlasitě smát, až se mu krovky třásly. „Podívejte se na toho velkého drsňáka! Teď ho zažene i jedna hladová moucha!“ pokřikoval Bivoj a ostatní brouci se přidali k posměchu. Hubertus zrudl v obličeji, ale v trávě vypadal úplně bezmocně. Barnaby věděl, že musí jednat, a tak strážce pevněji sevřel.
Cesta k hodinám vedla skrz hustou džungli hrachových lusků. „Drž se, Hubertusi!“ vykřikl Barnaby, když se nad nimi začaly kývat obří zelené lusky. Puk! Puk! Zralý hrášek dopadal kolem nich jako dělové koule. Barnaby kličkoval mezi padajícími plody a Hubertus, přestože byl maličký, začal udílet pokyny. „Vlevo! Teď doprava pod ten list!“ navigoval skřítka s nečekanou rozhodností. I v miniaturním těle mu zůstalo srdce velkého velitele, který se nezalekne žádné pohromy.
Najednou se před nimi objevila obrovská mokrá překážka. Ropucha Růžena seděla přímo uprostřed cesty a zvědavě na ně vykulila oči. Pro Barnabyho to byla jen sousedka, ale pro malého Hubertuse to byla hora s dlouhým jazykem. Barnaby cítil, jak se mu chvějí ruce, ale Hubertus se postavil do pozoru. „Žádný strach, Barnaby. Stačí ji trochu polechtat na správném místě a uvolní nám cestu,“ zašeptal strážce a začal pískat zvláštní, uklidňující melodii.
Když konečně dorazili ke Starým slunečním hodinám, slunce stálo vysoko. Barnaby vytáhl ze svého žaludového vaku čočku z ranní rosy. „Musíme chytit ten správný paprsek,“ vysvětloval skřítek a soustředěně nastavoval čirou kapku proti světlu. Hubertus mezitím zpozoroval hejno nenasytných ptáků, kteří se blížili k mladému salátu. „Rychle, Barnaby! Musím se vrátit do práce, jinak z té zahrady nic nezbyde!“ pobízel ho Hubertus a hrdě vypnul svou malinkou hruď.
Barnaby konečně zachytil paprsek, který prošel rosnou čočkou a zasáhl Hubertuse přímo do slaměného klobouku. V tu ránu se ozvalo hlasité prasknutí a strážce začal růst. Jedna sekunda, dvě, tři – a Hubertus stál opět v plné kráse uprostřed záhonu. Okamžitě zamával rukama a silně hvízdl, až se ptáci rozletěli na všechny strany. Brouk Bivoj se raději rychle schoval pod nejbližší kámen a už se ani neodvážil pípnout.
Večer, když byla zahrada uklizená a klidná, seděli Barnaby a Hubertus bok po boku na velké oranžové dýni. Barnaby si čistil své průsvitné křídla a Hubertus se spokojeně díval na zapadající slunce. „Promiň za to zmenšení,“ řekl skřítek tiše. Hubertus se usmál a položil mu ruku na rameno. „V pořádku, Barnaby. Dnes jsem zjistil, že i když jsi malý, tvůj hlas může být slyšet přes celou zahradu. Důležité je, co máš uvnitř.“