Byl jednou jeden malý, maličký zahradní skřítek a ten se jmenoval Barnaby. Barnaby byl menší než tvoje dlaně a na zádech měl křídla, která vypadala jako zelené lístky. Šusty, šust! Vidíš ho, jak letí? Barnaby má na sobě botičky z hadí kůže a na rameni nosí taštičku z žaludu. Je to moc hodný skřítek.
Jednoho dne se na zahradu snesla veliká, bílá mlha. Udělala „Puf!“ a celá zahrada zmizela pod bílou peřinou. Kytičky nebyly vidět a travička studila. V té mlze, pod jedním velikým listem, seděli tři malí šnečci. Jmenovali se loudal, Slizík a Tečka. Šnečci se báli. Brrr, to je zima! „Kde je náš domov?“ ptali se smutně. Neviděli cestu ke své Velké kamenné zdi.
Barnaby to slyšel. „Nebojte se, kamarádi, já vám pomůžu!“ zavolal. Zkusil nejdřív pískat, aby šli za ním, ale v mlze se zvuk ztratil. Barnaby musel vymyslet něco lepšího. Vyletěl nahoru ke kytičkám, které se jmenují aksamitníky. Ty svítí jako malá sluníčka. „Ťuk, ťuk,“ zaklepal Barnaby na lístek a nasbíral do své žaludové taštičky svítící zlatý pyl.
Najednou zafoukal vítr. Fííí! Mlha se točila a Barnaby musel letět moc opatrně, aby se mu ten kouzelný prach nevysypal. Kličkoval mezi kapičkami rosy – zzz-zoom! Dopadl na zem těsně před šnečky a usmál se. „Dívejte se,“ řekl a sypal z dlaně zlatý prášek. Šup! Na zemi se objevila svítící cestička. Byla krásná, žlutá a celá se třpytila v té šedivé mlze.
Šnečci začali lézt. Šmát, šmát, pomaličku se šinuli po zlaté cestě. Barnaby tleskal do dlaní a říkal: „Jeden krok a druhý zas, domů dojdeme včas!“ Vidíš, jak se šnečci hýbou? Cesta zářila víc a víc. Šnečci už nebyli smutní, protože viděli na cestu. Barnaby u nich pořád byl a hlídal je svými křidélky.
Najednou se před nimi objevila Velká kamenná zeď. „Sláva!“ vykřikli šnečci. Udělali „Hup!“ do svých pelíšků v kamenech, kde bylo teplo a sucho. „Děkujeme, Barnaby,“ zamávali tykadly. Mlha už nebyla strašidelná, vypadala jako měkká postýlka. Barnaby si zalétl do své oblíbené pampelišky, schoval hlavičku a spokojeně usnul. A tak to všechno dobře dopadlo.