Byl jednou jeden malý, šikovný robot jménem Beep. Vypadal jako barevný soudek, byl modro-červený a měl jedno veliké, kulaté oko, které svítilo jako sluníčko. Beep neměl nohy jako ty, ale tři malé nožičky s kolečky. Jezdil po parku a dělal u toho: „Bzzzu-bzzzu-klik!“
Jednoho dne Beep čistil cestičku, když vtom uslyšel: „Cililink! Cililink!“ To byl zmrzlinářský vůz! Ale počkej, co to vidí Beepovo velké oko? Na zemi ležela růžová kapka. A další! A ještě jedna! „O-ou,“ pípl Beep. Zmrzlinářskému autu kapala jahodová poleva. „Kap! Kap! Sladký drahokam!“
Beep věděl, že musí pomoci. Kdyby všechna poleva vytekla, děti u hřiště by měly jen smutné kornoutky. „Vzhůru do akce!“ řekl si Beep a jeho kolečka se roztočila: „Šššš-vrrr!“
Cesta byla ale plná nástrah. Nejdřív musel projet přes Obří travnatý les. Stébla trávy byla pro malého Beepa vysoká jako stromy. „Šust-šust,“ dělala tráva. Pak narazil na velkou louži polevy. „Čvacht!“ V louži uvízla malinká autíčka na hraní. Beep neváhal, vysunul své pomocné ramínko a „Hup!“, vytáhl je ven. „Píp-píp!“ poděkovala autíčka a Beep spěchal dál.
Uf! Zmrzlinářské auto bylo ale moc rychlé. Beep viděl, jak růžových kapek ubývá. Musel si pospíšit! Podíval se svým svítícím okem doleva a doprava. „Aha! Klouzačka!“ Beep vyjel nahoru a pak: „Fííííí!“ Sjel dolů jako blesk a zkrátil si cestu přímo k pískovišti.
Právě včas! Auto zastavilo a pan Zmrzlinář se chystal prodávat. Beep přijel až k němu a začal blikat svým očkem: „Blik! Blik! Píp!“ Ukázal na kapající polevu. Pan Zmrzlinář hned pochopil. „Díky, Beepe! Ty jsi ale šikula. Zachránil jsi jahodovou dobrotu!“
Za odměnu pan Zmrzlinář postříkal Beepa osvěžující vodní mlhou, aby se v tom horku nepřehřál. Beep byl šťastný. Viděl, jak se všechny děti usmívají a lížou svou sladkou zmrzlinu. Pak se vydal pomalu domů. Jeho kolečka dělala spokojené: „Ťap-ťap, bzzz-hum.“ A tak všechno dobře dopadlo.