Byl jednou jeden medvěd a ten se jmenoval Bramble. Bramble nebyl jen tak obyčejný medvěd. Byl to obrovský, huňatý dobrák s kožíškem barvy horké čokolády a kolem krku nosil svou nejmilejší věc na celém světě – velikánskou, ručně pletenou šálu. Ta šála byla sytě zelená jako mech a hořčicově žlutá jako podzimní listí a byla tak dlouhá, že se mu houpala až u kolen. „Baf!“ udělalo sluníčko, když ráno vykouklo nad les, a Bramble věděl, že nastal velký den. Den borůvek.
Jenže v Brambleově břiše to dělalo „Kruuuty-mňau!“, což v medvědí řeči znamená: „Mám takový hlad, že bych snědl i mrak!“ A protože byl Bramble kamarád se všemi v lese, nechtěl jít na borůvky sám. Chtěl přinést sladkou hostinu i pro ubrebentěnou veverku Pip a pro ježečka Barnabáše, který byl sice malinký, ale chuť k jídlu měl jako drak. Bramble si na rameno hodil svůj proutěný košík a vyrazil k Velké mýtině.
Bum! Prásk! Na mýtinu vletěla sojka modrá a celá zadýchaná křičela: „Bramble! Rychle! Borůvky u starého keře už jsou úplně modré a sladké! Kdo dřív přijde, ten dřív mlaská! Musíš si pospíšit!“ Bramble se zastavil přesně tam, kde se cesta rozdělovala. „A jéje,“ zamumlal a podrbal se na špičce černého nosu. Před ním stály dvě cesty. Kterou si vybrat? Víš, co se stalo pak?
První cesta byla zkratka přes Trnitou houštinu. Byla tmavá, úzká a dělala strašidelné „Skříp-škráb!“. Byly tam ošklivé trny, které by Brambla píchaly do tlapek a hlavně – oh, ne! – mohly by roztrhat jeho nádhernou pletenou šálu! Ale byla to cesta krátká. Jen pár skoků a bříško by bylo plné. Druhá cesta byla Dlouhá luční pěšina. Ta se vinula kolem potůčku, voněla po medu a tančili na ní motýli. Bylo tam krásně, ale cesta trvala tak dlouho!
„Kruuuty-mňau!“ ozvalo se znovu z bříška. Bramble už skoro vykročil do trní, když si vzpomněl na Barnabáše. Ten malý ježek miluje Luční lilie. A Pip? Ta zbožňuje vyprávění o tom, jak se na louce třpytí rosa. Bramble se zhluboka nadechl. „Šup!“ a otočil se směrem k dlouhé louce. „Pospíchat je sice rychlé, ale vonět k liliím je mnohem hezčí,“ řekl si medvěd a šel.
Cesta to byla nádherná. Švitoř-švitor! zpívali ptáci. Bramble cestou trhal ty nejkrásnější květy. Říkalo se jim Kýchavé lilie, protože když k nim někdo přivoněl, udělal hned „Apčí!“. Bramble se smál, až se mu třáslo celé břicho. Nasbíral celou kytici a opatrně ji položil do košíku kousek od svých tlap. „Ťáp, ťáp, ťáp,“ cupital dál, až konečně došel k borůvkovému keři.
Když tam dorazil, sojka už tam nebyla, ale borůvky tam stále čekaly! Byly velké jako kuličky a modré jako letní nebe. „Mmm-mňam!“ mlaskal Bramble, ale nejdřív naplnil košík pro kamarády a až pak si dal sám. Netrvalo dlouho a z křoví vykoukla veverka Pip a za ní se přikolébal Barnabáš. „Jé, Bramble! Ty jsi přinesl borůvky! A podívejte na ty lilie!“ vypískl Barnabáš a hned si jednu přitiskl k nosu. „Apčí!“ kýchl si vesele.
Bramble se podíval na svou šálu. Byla čistá, bez jediného škrábance a voněla po sluníčku a lučním kvítí. Kdyby si vybral tu trnitou cestu, sice by tu byl dřív, ale jeho kamarádi by neměli ani květinu, ani veselý příběh o kýchajících liliích. „Víš co, Pip?“ řekl Bramble a pohladil si plné břicho. „Někdy je ta nejdelší cesta vlastně tou nejlepší zkratkou ke štěstí.“ A tak si všichni tři sedli do trávy, sluníčko je hřálo do kožíšku a dělali „Mlááask!“ nad těmi nejlepšími borůvkami na světě. A tak to všechno dopadlo přesně tak, jak mělo.