Byla nebyla jedna malá, kulatá a hrozně zvědavá brambůrka, která se jmenovala Bára. Bára bydlela v útulném domečku pod hříbkem, pěkně v teplé černé hlíně. Zatímco ostatní brambory jen tak lenošily a snily o tom, jak vyrostou, Bára byla trochu jiná. Měla své malé žluté holínky a velkou otázku v hlávce.
Jednoho dne ji probudilo podivné klepání. Ťuk, ťuk! Plesk! „Co to je?“ vykulila Bára očka. To nebyl soused krtek, ani padající žalud. Byl to déšť! Ostatní brambory se zavrtaly hlouběji do pelíšku, aby zůstaly v suchu, ale Bára? Ta ne. Obula si své žluté holínky – nejdřív levou, pak pravou – a šup! Už šplhala nahoru na povrch.
Venku to krásně vonělo mokrou zemí. „Odkud se ten déšť bere?“ divila se Bára a dívala se na stříbrné kapičky, jak tancují na listech. Na cestě potkala svou kamarádku žížalu Žofku. Žofka se spokojeně kroutila v blátě. „Žofko, nevíš, odkud padá ta voda?“ ptala se Bára. Žofka se jen usmála: „To nebeská konvička zalévá svět, Báro. Bez vody by byla hlína tvrdá jako kámen a my bychom neměly co pít.“
Bára se rozhodla, že přijde té záhadě na kloub. Vyskočila na velký list lopuchu a tam uviděla neposednou kuličku. Byla to Kapka Kája. Kap, kap! Povedlo se jí poskočit přímo před Báru. „Ahoj! Já jsem Kája a právě jsem přiletěla z nebe,“ řekla kapička a celá se třpytila. „Z nebe? A jak ses tam dostala?“ vyzvídala Bára. Kája se zasmála a ukázala nahoru na sluníčko: „To víš, sluníčko má neviditelné ruce. Když nás zahřeje, staneme se lehoučkými jako pírko a – fííí! – vyletíme nahoru jako pára.“
A vážně! Jak se sluníčko opřelo do listů, Kapka Kája se začala pomalu ztrácet. „Dívej, Báro, už letím domů do mraku! Šup!“ A byla pryč. Bára zaklonila hlavu a uviděla nad sebou obrovského šedého fešáka. Byl to mrak Šedivec. Vypadal jako veliký, nadýchaný polštář, ale byl trochu smutný, protože byl hrozně těžký.
„Achich ouvej,“ vzdychl Šedivec a z břicha mu vypadlo pár kapek. „Už neunesu ani kapičku navíc. Musím to všechno pustit dolů, abych mohl zase lehce plout.“ A v tu chvíli to začalo. Šššš! Celá zahrada se schovala pod vodní záclonu. Bára pochopila. Voda cestuje nahoru do nebe, tam si odpočine v mráčku, a když je jich tam moc, zase skočí dolů, aby pomohla kytičkám a zvířátkům.
Svět je vlastně jeden velký kolotoč, kde se voda nikdy nezastaví. Bára spokojeně zamávala Šedivci a vydala se domů. Její holínky dělaly v loužích veselé „plác, plác!“. Když se schovala zpátky do své teplé postýlky v hlíně, slyšela už jen jemné „puf, puf“, jak země pila poslední doušky deště. Bára zavřela očka a usnula s úsměvem, protože už věděla, že příště, až uslyší na střechu ťukat déšť, jsou to jen staří kamarádi, kteří se vracejí z výletu v oblacích. A tak to bylo správné a dobré.