Byl jednou jeden malý, huňatý medvídek a ten se jmenoval Brumík. Venku už se setmělo, hvězdičky dělaly „blik, blik“ a na nebíčku se objevil veliký stříbrný měsíček. Brumík už měl mít očka zavřená, ale on ještě nespinkal. Měl totiž moc důležitý úkol. Musel dát dobrou noc všem svým kamarádům. Vidíš ho, jak tam stojí v pyžamku?
Brumík vzal svou nejměkčí, nejteplejší modrou dečku a potichu se vydal na cestu. První za ním čekal Zajíček. Seděl v koutku a trošku se třásl zimou. Brumík k němu přišel, pohladil ho po dlouhých ouškách a – šup! – přikryl ho dečkou až po čumáček. „Hají, Zajíčku,“ zašeptal Brumík. A Zajíček jen spokojeně udělal „fííí“ a už spal.
Potom Brumík uviděl Mašinku. Stála na kolejích a byla celá studená. Brumík ji jemně pohladil po komínku a – puf! – položil na ni hebký polštářek. „Hají, Mašinko,“ řekl Brumík. Mašinka už nehoukala, jen tichoučce odpočívala. Slyšíš to ticho? Ššš, všichni už začínají spinkat.
Ale v rohu u okna zbýval ještě Robotek. Byl to statečný kovový kluk, ale i on už byl moc unavený. Brumík ho opatrně zavinul do zbytku dečky, aby ho nestudila kolečka. „Hají, Robotku,“ zamumlal Brumík a sám si u toho pořádně zívl. „Áááách.“ To bylo ale veliké zívnutí, že?
Brumík byl moc spokojený. Všichni jeho hračkoví kamarádi byli v teple a v bezpečí. Teď už i jeho tlapky byly těžké a očka se mu sama zavírala. Pomalu se doplazil ke své postýlce, zavrtal se do peřinek a měsíček ho pohladil svým světlem po kožíšku. Brumík byl malý hrdina, který se o všechny postaral. A tak, s úsměvem a v hřejivém tichu, usnul i on. Dobrou noc, Brumíku. Dobrou noc i Tobě.