Byl jednou jeden malý, huňatý medvídek a ten se jmenoval Brumla. Brumla bydlel v lesní školce pod velikými duby, kde vonělo jehličí a mech byl tak měkký, že se v něm dalo skákat jako v peřince. Brumla byl velký šikula, ale dnes měl před sebou obrovský úkol. Vidíš tamhle na paloučku ten lesk? To je Velká Stříbrná Klouzačka. Třpytí se na sluníčku jako zrcadlo a je tak vysoká, že se zdá, jako by sahala až k mrakům.
Brumla se k ní pomalu vydal. „Dneska to dokážu,“ bručel si potichu pod nos. Přišel k žebříku a začal šplhat. Ťap, ťap, ťap. Jedna packa, druhá packa. Ťap, ťap. Čím výš byl, tím víc mu v bříšku začali poletovat neposední motýlci. Znáš ten pocit, když se ti bříško trošičku třepe? Brumla vylezl až úplně nahoru, podíval se dolů a – jéje! Země byla tak daleko a klouzačka vypadala tak prudce. Brumlovo srdíčko dělalo: bum-bum, bum-bum. Skoro to chtěl vzdát a slézt zase dolů.
Vtom se vedle něj ozvalo rychlé: „Hop! Šup!“ Byla to Veverka Čilka. „Copak, Brumlo? Máš v kapse schovaný strach?“ zasmála se vesele. Brumla jen smutně přikývl. „Poslouchej,“ řekla Čilka, „strach je jenom jako malý mráček na obloze. Stačí se zhluboka nadechnout a mráček odfouknout. Počkej, zkusíme to spolu. Nádech… a výdech! Pfffu!“ Brumla udělal to samé. Pořád se trošku bál, ale věděl, že odvaha neznamená nebát se vůbec, ale zkusit to i s těmi motýlky v břiše.
Brumla se posadil na kraj klouzačky. Pevně se chytil tlapičkami, zavřel očka a pak se odrazil. A pak se to stalo! Fíííííí! Brumla letěl dolů jako malý huňatý blesk. Vítr mu pískal v ouškách a lechtal ho na nosánku. To byl ale fičák! Fííííí! Bylo to tak rychlé a tak veselé, že Brumla úplně zapomněl, že se před chvílí bál.
Bum! Brumla přistál dole do měkkého mechu. Zůstal chvilku sedět, vykulil očka a pak se začal strašně moc smát. „To bylo skvělé! Ještě jednou!“ křičel radostně. Už věděl, že ta nejrychlejší jízda na světě stojí za to, i když se člověk na začátku trošku bojí. A tak Brumla běžel zase zpátky k žebříku. Ťap, ťap, ťap. Už nebyl jen malý medvídek, byl to ten nejstatečnější sportovec v celém lese. A jestli tam pod těmi duby ještě pořád skáče, tak se určitě klouže až do teď. A to je konec naší pohádky.