Byl jednou jeden malý slon a ten se jmenoval Slůně Bumbrlík. Měl uši jako dva veliké vějíře, bříško jako kuličku a pořád, ale opravdu pořád měl na něco chuť. Právě teď seděl v pralese pod velikým stromem baobabem, kde byla jejich Lesní školka. A víte, co se tam dělo? Přišel čas na svačinku!
Paní Zebra, jejich učitelka, už nesla velký proutěný koš plný slaďoučkých žlutých banánů. Mňam! Bumbrlíkovi se hned sbíhaly sliny. Už natahoval svůj chobot, aby si jeden uzmul, ale vtom Paní Zebra tleskla kopyty. „Zadrž, Bumbrlíku! Než se pustíme do jídla, musíme si zatančit Vodní tanec!“ Slůně si povzdechlo. Mýt si tlapky? To je přece nuda a zdržování! Jeho tlapky byly celé od prachu a chobot ulepený od pryskyřice, ale hlad byl prostě větší.
„Koukejte, co mám,“ řekla Paní Zebra a vytáhla něco lesklého. „To je Kouzelný stříbrný oříšek.“ Nebyl to pravý oříšek, bylo to voňavé mýdlo. Bumbrlík k němu opatrně natáhl chobot. Šup! Mýdlo mu vyklouzlo a dopadlo do kádě s vodou. Čvacht! Bumbrlík do kádě strčil obě tlapky a začal mýdlo honit. Mydli-mydli, mydli-mydli! Najednou se to stalo. Mezi prsty se mu objevila hromádka bílé pěny.
Bumbrlík foukl do dlaní a – puf! Vyletěla obrovská duhová bublina. Letěla nahoru, dál a dál, až mu přistála přímo na špičce chobotu. „Jééé!“ vykřikl Bumbrlík. Prask! Bublina udělala jemné „puk“ a na nos mu dopadla voňavá kapička. To byla krása! Slůně zjistilo, že mýdlo není nuda, ale ta nejlepší hračka na světě. Volal na ostatní: „Koukejte, dělám mýdlové hory!“ Opička Lola, Hrošík Bubla i Papoušek Ringo přiběhli a začala ta pravá Bublinková symfonie.
Bumbrlík drhnul tlapky tak nadšeně, že brzy vypadaly jako čisťounké obláčky. Voněly jako lesní kvítí a čerstvý déšť. „Koukejte, paní Zebro, moje tlapky zpívají!“ radoval se. A opravdu, když o sebe čisté tlapky otřel, dělalo to takové veselé vrzání: „Vrz-vrz, čistý jsem brzy!“ Všechen prach a lepení byly pryč. Bumbrlík se cítil tak lehký a svěží, jako by mohl vyletět až nad koruny stromů.
Konečně přišly na řadu ty zlaté banány. A víš ty co? Bumbrlíkovi chutnaly mnohem víc než kdy dřív. Protože když máš čisté tlapky a voňavý chobot, všechno je tak nějak veselejší. Paní Zebra se usmívala a Bumbrlík s plným bříškem spokojeně zamával ušima. Už teď se těšil na další svačinku, ne kvůli banánům, ale kvůli těm kouzelným bublinám. A tak to v Lesní školce chodí – mýt se není žádná věda, je to prostě parádní mýdlová jízda!