Ema si upravila kulaté brýle a urovnala si svůj pletený svetr, zatímco hleděla na palubu Světelného poutníka. Loď nebyla ze dřeva, ale z tuhého měsíčního svitu a tiše vibrovala pod nohama. Nova, jejíž vlasy připomínaly noční oblohu plnou hvězd, stála u kormidla. „Děti zapomínají snít,“ vysvětlila Nova a její stříbrné oči smutně pohasly. „Někdo jim krade klidný spánek a mění ho v palivo. Potřebuji vaši pomoc, abychom do galaxie vrátili odpočinek. Bez snů hvězdy prostě přestanou svítit.“
Ryu si upravil kožené nálevníky na předloktích a jeho elektricky modré vlasy vlály v nadpozemském průvanu. „Cítím tu nerovnováhu,“ zamumlal a sledoval jizvu na svém čele, která slabě žhnula. Nova nasměrovala jachtu do hlubokého vesmíru, pryč od bezpečí měsíčního svitu. Ema se dívala přes zábradlí a pozorovala, jak se planety pod nimi halí do unavené šedi. Svět vypadal vyčerpaně, jako by zapomněl, jak zavřít oči a vydechnout. Museli najít zloděje spánku dřív, než tma úplně ztuhne.
Vpluli do Obsidiánové mlhoviny, mračna plného sazí a ostrých úlomků. Náhle se z temnoty vynořila Železná galéra, loď plná ozubených kol a dýmajících komínů. „To je on,“ vydechla Nova a pevněji sevřela kormidlo. „Kapitán Chvat a jeho mechanická posádka.“ Z nepřátelské lodi vystřelily mechanické chapadla, která se snažila zachytit jejich zářící palubu. Vzduchem se nesl kovový pach oleje a staré rzi, který v této nadpozemské kráse působil jako ošklivá kaňka na čistém papíře.
„Štíty nahoru!“ vykřikla Nova, když se na ně vyřítila salva asteroidů. Ryu okamžitě zareagoval. Rozpřáhl ruce a mezi jeho dlaněmi vzplála modrá magie, která vytvořila kolem Poutníka neprostupnou bariéru. Kameny se o ni tříštily jako vlny o skálu. „Dlouho to neudržím, jsou příliš rychlí!“ křičel Ryu přes hluk motorů. Ema pozorovala, jak z pirátské lodi uniká fialová pára – Tekutý spánek. Bylo jí líto každé kapky toho vzácného klidu, který teď poháněl ty strašlivé stroje.
Obří mechanický hák náhle prorazil Ryuovu obranu a přitáhl obě lodi k sobě. Než se hrdinové stačili vzpamatovat, stanuli na palubě Železné galéry. Přivítal je robotický první důstojník, který vypadal jako hromada plechovek. „Efektivita je prvořadá! Odpočinek je ztráta času!“ skřípal robot. Za ním stál Kapitán Chvat, muž s hlubokými kruhy pod očima, který neustále kontroloval kapesní hodinky. „Musím dál, musím víc vyrábět!“ mumlal si pro sebe a nervózně přecházel po palubě.
„Proč to děláte?“ zeptala se Ema a udělala krok vpřed, přestože ji Ryu varovně chytil za paži. „Kradete dětem jejich klid.“ Kapitán Chvat se zastavil a poprvé se jim podíval do očí. Vypadal naprosto zničeně. „Já... já už neumím spát,“ přiznal tiše. „Bál jsem se, že bez práce nejsem nic, a tak jsem sestrojil stroj, který spí za mě. Jenže ten stroj potřebuje palivo. Potřebuje sny ostatních, aby mohl můj odpočinek vyrábět mechanicky.“
Nova se zamračila a stříbrný prach z jejího váčku se snášel k zemi. „Spánek se nedá vyrobit, Kapitáne. Je to dar, který si dáváme, když se přestaneme snažit všechno ovládat.“ Ryu mezitím nenápadně přistoupil k obrovskému Dream-Sifonu, stroji, který nasával energii z okolních světů. Stačil jeden přesný dotek jeho magicky nabitých prstů a ozubená kola se s povzdechem zastavila. Fialová záře uvnitř nádrží začala pulzovat jako tlukot srdce, které se konečně dočkalo svobody.
Ema si sedla na zem a pokynula Kapitánovi, aby udělal totéž. „Zavřete oči,“ řekla jemným, konejšivým hlasem. „Představte si, že jste jen mráček plující po obloze. Nemusíte nic opravovat, nic řídit, nic stíhat.“ Kapitán Chvat se pokusil odporovat, ale Emin klid byl nakažlivý. Sledoval, jak si dívka upravuje své neposedné copy, a poprvé po mnoha letech cítil, jak se mu ramena uvolňují. Pod vedením Emy se jeho zrychlený dech konečně uklidnil a stal se tichým šuměním.
V tu chvíli se nádrže s Tekutým spánkem rozletěly a fialový prach se rozlil do celého vesmíru jako hřejivá vlna. Spánek se vracel domů. Děti na vzdálených planetách se ve svých postýlkách zachumlaly hlouběji do peřin a hvězdy nad nimi se znovu jasně rozsvítily. Železná galéra přestala kouřit a proměnila se v tiché místo pro pozorování hvězd. Kapitán Chvat tvrdě usnul přímo na palubě, s lehkým úsměvem, který na jeho tváři vypadal naprosto cize a krásně.
Nova, Ryu a Ema se vrátili na Světelného poutníka a posadili se na zábradlí lodi. Pluli pomalu k okraji měsíce, obklopeni tichem, které bylo plné pokoje. Nova ukázala na dálku, kde galaxie pulzovala jemným, rytmickým světlem. Všechno bylo v pořádku, protože vesmír konečně zavřel oči. Ryu se opřel o stěnu a Ema si sundala brýle, zatímco ji přemáhala příjemná únava. Celý svět se nadechl k hlubokému, posilujícímu spánku. Bylo ticho, teplo a naprostý klid.