Byl jednou jeden malý lišák jménem Cinder a ten nebyl jen tak ledajakým obyvatelem lesa. Měl srst barvy podzimního táboráku, na tlapkách černé ponožky a přes oči tmavě modrou masku, protože Cinder byl – ve své vlastní mysli – nejstatečnějším ninjou široko daleko. U pasu mu visel dřevěný tréninkový meč a v srdci mu bušila velká odvaha. Právě teď stál na okraji Bludiště zvuků. Měl důležitý úkol: najít legendární Modrý poklad, což nebyla žádná truhla se zlatem, ale koš plný těch nejsladších obřích borůvek na světě. Mňam! Cítíte tu vůni?
Cinder se nadechl, upravil si masku a... skok! Hop! Prásk! Vrazil do mlhy s veškerou svou energií. Jenže Bludiště zvuků nebylo obyčejné místo. Bylo utkané ze stříbrné mlhy a pohyblivých stěn z proutí. Pokaždé, když Cinder dupl nebo máchl svým mečem – Svišt! – stěny se pohnuly a vyrostly o kus výš. Cinder se snažil běžet rychleji, ale čím víc šramotil, tím víc se v mlze ztrácel. „To přece není fér!“ křikl Cinder a jeho hlas se odrazil od stěn: „Fér... fér... ér...“ ozvalo se bludištěm tak divně, až se mu naježila srst na zátylku.
Najednou kolem něj všechno ztichlo, ale bylo to takové to strašidelné ticho, které vás lechtá v uších. Cinder se zastavil. Stříbrná mlha se kolem něj točila jako cukrová vata a on nevěděl, kudy dál. Cítil se malý a poprvé v životě i trochu vystrašený. Křup! Ozvalo se kdesi vlevo. Fúúúú! Zafoukal vítr a znělo to jako vzdálené vytí. Cinder začal zběsile máchat svým dřevěným mečem. „Ustupte, stíny!“ volal. Ale čím víc bojoval, tím víc ho bludiště svíralo. Pak se to stalo. Nad ním se zableskly dvě obrovské zlaté oči. Patřily Velkému Výrovi Ozvěnáři. „Takhle ten poklad nikdy nenajdeš, malý ninjo,“ zahoukal výr tak hluboce, že to Cinder cítil až v bříšku. „Ninja, který jen bojuje a křičí, je v tomto bludišti slepý. Musíš se naučit naslouchat.“
Cinder se podíval na svůj meč a pak na moudrou sovu. „Ale já se bojím, že když se zastavím, něco mě chytí,“ přiznal tiše. „To, co slyšíš, není nepřítel, ale cesta,“ odvětil Výr Ozvěnář. „Zavři oči, Cindere. Rozlišuj sladké od hořkého. Sladký zvuk tě dovede k borůvkám. Hořký tě zavede do trní.“ Cinder polkl, schoval meč do travnatého pásu a udělal něco velmi těžkého – zavřel své velké jantarové oči. Nadechl se a... čekal. Šust! Slyšíte to taky? To byl suchý zvuk, ostrý jako jehly – hořký zvuk trnitého keře. Cinder se mu vyhnul. Pak se ozvalo jemné – plop, plop... plop. Znělo to jako šťavnaté kuličky dopadající do měkkého mechu.
To bylo ono! Cinder se přestal ohánět a začal tančit mezi zvuky. Už neběhal zbrkle, ale pohyboval se lehce jako stín. Když slyšel praskání větví, věděl, že má uhnout. Když slyšel jemné šumění listů, které znělo jako tiché tleskání tisíce malých dlaní, věděl, že je blízko. Jeho uši se hýbaly – kmit, kmit – a jeho strach se pomalu měnil v soustředění. Uprostřed bludiště mlha náhle zmizela a slunce ozářilo mýtinu pokrytou sametovým mechem. A tam stál on – proutěný koš přetékající borůvkami tak modrými, že vypadaly jako kousky noční oblohy.
Cinder si nesedl a nesnědl všechno sám. Vzal koš, s úctou se poklonil neviditelnému duchu bludiště a s klidem v duši se vrátil domů. Cesta ven byla snadná, protože teď už znal jazyk lesa. Když se ten večer vracel, nebyl to jen lišák s mečem a maskou. Byl to mistr naslouchání. Zjistil totiž, že ta největší síla ninji se neskrývá v tom, jak hlasitě umí bojovat, ale v tom, jak tiše umí vnímat svět kolem sebe. A ty borůvky? Ty chutnaly o to lépe, protože v nich byla ukrytá trpělivost. A tak to všechno dopadlo přesně tak, jak mělo. Dobrou noc, malí ninjové.