Byl jednou jeden kluk a ten se jmenoval Daneček. Daneček byl na svůj věk pořádný kus chlapa – vysoký, s hnědýma očima jako ty nejsladší čokoládové bonbony a úsměvem, který zahřál každého u srdce. Víte, co měl Daneček ze všeho nejraději? Modrou barvu a své skvělé kolo! Jakmile si nasadil svou modrou helmu – svou korunu odvahy – a šlápl do pedálů, svět se proměnil v jednu velkou závodní dráhu. Vzyk-vzyk-vzyk, zpívala kola a vítr mu čechral hnědé vlasy.
Jednoho slunného rána, kdy tráva voněla jako čerstvě vyprané tričko, se Daneček rozhodl. „Dneska to dokážu,“ řekl si. Chtěl dojet až na Modrý šeptající kopec na kraji města. Říká se, že tam vítr dělá kouzelné „Fííí!“ a tráva tam tančí. Ale taková cesta? Ta vyžaduje odvahu a nejlepšího kamaráda. „Davídku, pojď se mnou!“ zavolal na svého věrného parťáka. A tak vyrazili. Dva malí hrdinové na dvou kolech. Šlápni do toho, Danečku! Šup, šup!
Cesta nebyla jen tak ledajaká. Najednou se pod koly objevily „Chechtající se kostky“. Byly to staré kameny, které pod koly dělaly drnc-drnc-drnc! Danečkovi se klepala řídítka i nos, ale on se jen smál. Jenže pak – KŘUP! – se stalo něco nečekaného. Danečkův modrý řetěz spadl. Kolo se zastavilo, nohy zůstaly stát. Davídek hned přibrzdil: „Co budeme dělat?“ Daneček se podíval na své špinavé prsty od oleje, pak na kopec a pak na Davídka. Nebrečel. Přece je to velký kluk, kterému budou už čtyři roky!
„Spravíme to společně,“ rozhodl Daneček. Srdce mu bušilo jako buben – bam, bam, bam – ale prsty mu pracovaly šikovně. „Uf, a je to!“ Řetěz byl zpátky. Teď je čekal ten největší oříšek: Škytavý kopec. Byl tak prudký, že se muselo pořádně zabrat. „Nádech, výdech, šlapej a křič!“ povzbuzoval Daneček Davídka. Oba funěli: „Puf, puf, puf,“ ale ani jeden to nevzdal. Víš, co se stalo pak? Najednou se cesta narovnala a oni byli tam!
Na vrcholku Modrého šeptajícího kopce je přivítal ten nejjemnější vánek. „Fííí, šup!“ pohladil je po tvářích. Daneček se rozhlédl a pochopil, že být velký neznamená jen vyrůst do výšky. Znamená to umět si poradit, pomoct kamarádovi a nevzdat se, i když řetěz trochu zazlobí. Obloha byla přesně tak modrá jako Danečkovo tričko a on se cítil jako král světa.
Cesta domů byla nejrychlejší na světě. Jeli s větrem o závod, kola se jen míhala a v bříšku je hřál dobrý pocit ze společného dobrodružství. A tak to všechno dobře dopadlo. Daneček, Davídek a jedno modré kolo se vrátili domů právě včas na večeři, unavení, ale s úsměvem od ucha k uchu. A o čem se Danečkovi ten večer zdálo? No přece o tom, kam dojede na svém kole zítra!