Byl jednou jeden kluk a ten se jmenoval Daneček. Daneček nebyl jen tak obyčejný kluk – byl to malý blesk na kolečkách! Měl hnědé oči, které svítily jako dva kaštany, a na hlavě nosil barevnou helmu, protože pořád někde létal. A zrovna dneska to byl ten největší den. Daneček slavil čtvrté narozeniny! Všude v zahradě visely barevné fáborky, nafukovací balónky se pohupovaly ve větru a všichni se smáli. Už víš, co se na takové oslavě děje? Přece se čeká na to nejdůležitější – na velký narozeninový dort!
Daneček zrovna ukazoval svému nejlepšímu kamarádovi Davídkovi, jak umí rychle jezdit na skateboardu. „Dívej, Davídku! Šup, a jsem tam!“ volal. Jenže právě ve chvíli, kdy maminka nesla ten nejkrásnější dort, se stalo něco nečekaného. Přiletěl Větrný fukač! To je takový malý, neposedný vítr, co si rád hraje. Udělal „Fííííí!“ a „Fuuuu!“ a než se všichni nadáli, odfoukl z dortu všechny kouzelné zlaté sypání. A bez toho sypání, moji milí, narozeninová magie prostě nezačne. Zlatá zrníčka odletěla až na vrchol Velkého zahradního kopce.
Daneček se ale nezalekl. Je mu přece čtyři! Upravil si helmu, zkontroloval chrániče a řekl: „Vyrážíme, Davídku!“ Daneček skočil na své kolo – šlápni do toho, vroom, vroom! – a Davídek na koloběžku. Cesta to nebyla ledajaká. Museli přejet přes Strašidelné mokřiny z ostřikovačů trávy. „Pozor, voda! Šplouch!“ smáli se kluci, jak kličkovali mezi kapkami. Pak museli projet Labyrintem vysoké trávy, kde to vypadalo jako v opravdové džungli. Také máš někdy pocit, že je tráva vysoká až do nebe?
Když dorazili pod Velký kopec, cesta byla strmá. Daneček ale věděl, co dělat. Vzal svůj basketbalový míč, který mu dodával odvahu, a začal s ním driblovat. „Bum, bum, bum,“ ozývalo se zahradou. S každým odrazem míče se cítil silnější. „Už tam budeme, Davídku, pojď!“ volal na kamaráda. Společně vyšlapali až na samotný vrchol, kde v sedmikráskách svítilo ztracené zlaté sypání. Daneček ho opatrně posbíral do dlaní. Cítil se jako skutečný hrdina, protože věděl, že být velký znamená postarat se o to, aby byla zábava zachráněna.
Sjezd dolů byl nejrychlejší na světě. „Frrrr-nk!“ proletěli kolem rozkvetlých keřů a zastavili se přesně u stolu, kde čekala rodina. „Mám je!“ vykřikl Daneček a nasypal kouzelná zrníčka zpět na dort. Maminka znovu zapálila svíčky a všichni společně zvolali: „Bum! Prásk! Sláva! Všechno nejlepší, Danečku!“
Daneček sfoukl svíčky a pocítil teplo velkého objetí od maminky i tatínka. Uvědomil si, že to nejlepší na celém dobrodružství nebyla jen ta rychlá jízda, ale to, že u toho byl Davídek a celá jeho rodina. A tak se čtvrté narozeniny staly tím nejlepším dnem. A tak to má v dobrém příběhu být – spousta smíchu, trocha větru a sladká odměna na konci.