Už jsi někdy slyšel o pejskovi, který si nehrál s obyčejnými míčky, ale raději luštil záhady? Seznam se s Bleskem. Blesk byl malý teriér s ušima, která se mu neustále natáčela jako satelity, a s ocasem, který kmital tak rychle, že by mohl pohánět větrný mlýn. Žil v zahradě U Modré branky a sám sebe skromně tituloval jako „Hlavního vyšetřovatele ztracených ponožek“. Pokud se někam zatoulal levý pletený návlek nebo starý tenisák, Blesk byl na stopě. Haf! A bylo to vyřešeno.
Jednoho slunného útra, kdy rosa ještě studila do tlapek, se však stalo něco nevídaného. Blesk zamířil ke svému nejtajnějšímu místu pod keřem šeříku. Tam, v mírném důlku vystlaném mechem, měla ležet jeho největší pýcha: zlatohnědá, dokonale lesklá a neuvěřitelně voňavá kostička. Jenže… šok! Místo kostičky tam byla jen prázdná jamka. Žádná vůně, žádný lesk. Jen ticho a jeden osamělý stín.
„To není jen tak ledajaká ztráta,“ zavrčel Blesk a nasadil svůj nejdrsnější detektivní výraz, což v jeho případě znamenalo, že jedno ucho nechal nahoře a druhé mu spadlo do oka. „Tohle je zločin století! Tap-tap-čmuch! Musím najít pachatele.“
Nebylo třeba hledat dlouho. Z vysoké větve staré hrušně se ozvalo hlasité, trochu posměšné: „Krá! Krá! Hledáš něco, detektive s krátkýma nohama? Něco kulatého, vonícího po uzeném, co se tak krásně lesklo v ranním slunci?“ Na větvi seděla Straka. Byla to ta nejupovídanější straka v celém kraji, s peřím, které házelo modravé odlesky, a s očima, do kterých se vešly všechny vtipy světa.
„Ty jsi ji vzala, Strako?“ zeptal se Blesk a snažil se vypadat velmi úředně. „Víš, že krádež majetku je proti pravidlům naší zahrady? Článek jedna, odstavec dva: Pes má právo na svou kost.“
Straka se jen načepýřila a udělala ve vzduchu elegantní loping. „Já? Já jsem ji jen… přemístila do bezpečí. Říkejme tomu test inteligence. Chceš ji zpátky? Výborně! Ale nebude to zadarmo. Musíš mi dokázat, že tvůj mozek je silnější než tvoje touha po svačině. Zvu tě na hru ‚Logika a tlapky‘. Pokud projdeš Šeptajícím lesem a Kamenným labyrintem, kostička bude tvoje. Pokud ne… no, myslím, že by se krásně vyjímala v mém hnízdě jako dekorace.“
Blesk sice pocítil mírné zakručení v žaludku, ale jeho detektivní čest byla v sázce. „Přijímám! Veď mě, ty upovídaná hromádko peří!“ A tak začalo velké dobrodružství.
Jako první dorazili k Šeptajícímu lesu. Stromy tam byly tak blízko u sebe, že i sluneční paprsky musely chodit po špičkách. Straka se usadila na nízké větvi a vyhrkla první hádanku: „Poslouchej pozorně, Blesku. Co je to? Jde to s tebou celou cestu, ale nohy to nemá. Když je tma, zmizí to, i když jsi pořád tady. A čím víc svítí sluníčko, tím je to delší a černější.“
Blesk se zastavil. „Hmm...“ zamyslel se. „Co to může být? Nohy to nemá, ale chodí to se mnou...“ Podíval se na své tlapky a pak na zem. Slunce zrovna vykouklo zpoza mraku a pod Bleskem se protáhl dlouhý tmavý flek. „Už to mám! Je to můj stín! Puf! Jednoduché jako olíznout si vlastní nos!“ Straka jen nespokojeně křisla zobákem. „No dobrá, to bylo na rozhřátí. Pojďme dál.“
Cesta pokračovala ke Kamennému labyrintu. Tady na ně čekala Stará želva, Strážkyně labyrintu. Byla tak pomalá, že když začala větu ráno, končila ji často až u večeře. „Blesku…“ pronesla rozvážně, „abys mohl projít… musíš mi říct… co patří tobě… ale ostatní to používají… mnohem častěji než ty?“
Blesk se posadil a podrbat se za uchem. To mu vždycky pomáhalo přemýšlet. „Něco, co patří mně… Moje miska na vodu? Ne, z té piju jen já. Můj pelíšek? Tam mě nikdo nepustí. Už vím!“ vyštěkl vesele a zamával ocasem. „Je to moje jméno! Každý na mě volá: Blesku, sem! Blesku, nesmíš! Blesku, hodný pejsek! Já sám si své jméno neříkám skoro nikdy!“ Želva pomalu mrkla, což znamenalo velký potlesk, a ustoupila z cesty.
Straka už začínala být nervózní. „Krá! Máš štěstí, hafane. Ale teď přijde ta poslední. Největší oříšek. Čeká nás na konci Labyrintu v Zrcadlové síni.“
Zrcadlová síň byla tvořena hladkými kameny, které se leskly jako hladina rybníka. Blesk v nich viděl deset, dvacet, sto malých odvážných pejsků. Straka se snesla doprostřed a snesla se z ní tajemná aura. „Teď dávej pozor, detektive. Poslední hádanka zní: Co je to? Můžeš to slyšet, ale nemůžeš se toho dotknout. Nemá to pusu, ale vždycky ti to odpoví stejným hlasem, jakým na to zavoláš. Co je to?“
Blesk se rozhlédl po chladných stěnách. Napadlo ho štěknout. „Haf!“ Z hloubi labyrintu se ozvalo: „Haf… haf… haf…“ Blesk se zasmál. „To se mě snažíš nachytat? Je to přece ozvěna! Šup a je to vyřešeno!“
Straka se tiše snesla na zem. Už se nesmála. Podívala se na Bleska a její pohled byl najednou plný uznání. „Víš, Blesku, jsi víc než jen Chief Officer pro hledání ponožek. Máš odvahu a hlavně… používáš ten největší sval, který v těle máš. Ten, co schováváš mezi ušima.“
Zpoza balvanu pak Straka vytáhla tu drahocennou, zlatohnědou kostičku. Blesk ji okamžitě zachytil do tlamy a jeho ocas se rozkmital rychlostí blesku. Ale místo aby utekl domů, položil kostičku na zem.
„Víš, Strako,“ řekl Blesk, když kostičku na chvíli pustil, „byla to docela zábava. Detektivní práce ve dvou by byla mnohem rychlejší. Nechtěla bys být mou parťačkou? Ty máš přehled z výšky a já zase nos a… no, a umím ty hádanky.“
Straka se na něj podívala, načechrala si křídla a v jejích očích zajiskřilo. „Krá! Oficiální parťačka? To zní… třpytivě! Domluveno, parťáku.“
A tak se Blesk vrátil domů k Modré brance nejen se svou milovanou kostičkou, ale i s novou přítelkyní. Od toho dne se v okolí neztratil ani jeden klíček, ani jedna bota a dokonce ani jedna další kostička, aniž by tuhle záhadu tahle chytrá dvojice nevyřešila. A to je přece zpráva, která stojí za jedno pořádné, vítězné: Haf!
A tak to všechno, milý kamaráde, dopadlo přesně tak, jak mělo. Dobrou noc.