Byl jednou jeden les, kterému se říkalo Šeptající hvozd. V tom lese žila lištička Eliška. Eliška nebyla jen tak ledajaká liška. Měla kožíšek hebký jako ranní mlha a ouška tak špičatá, že by slyšela i pád kapičky rosy na měkký mech. A ze všeho nejraději si hrála na detektiva. Nosila svůj neviditelný detektivní klobouk a čenichala tam, kde ostatní jen líně zívali.
Jednoho odpoledne, když sluníčko pálilo do korun stromů, se lesem rozlehlo něco divného. Nebylo to ptačí zpívání, ani praskání starých větví ve větru. Bylo to takové… „Lup! Křup! Šust!“ Eliška nastražila uši. Jedno doleva, druhé doprava. Co by to jen mohlo být? Copak to neslyšíte taky? Znělo to jako tisíc malých nožiček, co tancují na suchém listí. Lištička se rozhodla, že té záhadě přijde na kloub. „Neboj se, Eliško,“ zašeptala si pro sebe, „detektivové se přece nebojí, ti jenom zjišťují pravdu.“
Tak se Eliška vydala za zvukem. „Plíž, plíž, ťap,“ dělaly její tlapky v hustém kapradí. Musela být tichá jako stín. Jenže pokaždé, když se přiblížila ke křoví, odkud se ozývalo to záhadné lupání, zvuk se najednou posunul dál. „Prásk! Křup!“ Eliška našla na zemi stopu – nebyly to otisky tlap, ale chomáček nejzelenějšího mechu a kousek spleteného vrbového proutku. „Zvláštní,“ zamumlala si a vytáhla svůj neviditelný detektivní kamínek, který jí sloužil jako lupa. „Že by tu řádilo nějaké Lupací strašidlo? Takové, co krade mech a plete si z něj hnízdo?“
Eliška se prodírala ostružiním, ocásek jí kmital vzrušením. „Šup! Hups!“ přeskakovala kořeny. Najednou se ocitla před obrovským lopuchovým listem. Za ním to vřelo. Slyšela funění, pištění a spoustu nadšených hlasů. Naposledy se zhluboka nadechla, zavřela oči a… „Baf!“ vykoukla skrze list. Ale místo strašidla uviděla něco docela jiného. Byla to ta největší a nejbláznivější stavba, jakou kdy v Šeptajícím hvozdu viděli. Byla tam zvířátka i malí lesní skřítci a všichni se hrozně snažili postavit obrovitánský domeček z mechu a proutí.
„Hej rup! Ještě jeden proutek!“ křičel skřítek Mechoš, který byl celý zelený a vousech měl zapletené jehličí. Vedle něj funěl ježek Bodlinka, který na svých zádech nesl obrovskou peřinu z mechu. „Už nemůžu, Bodly,“ stěžoval si Mechoš, „pořád nám to padá na hlavu!“ A měl pravdu. Právě ve chvíli, kdy veverka Čiperka chtěla umístit poslední větvičku na střechu, ozvalo se hrozivé: „Bác!“ Celá střecha se sesunula jako domeček z karet a zvířátka jen smutně koukala na tu hromádku.
Eliška už se nebála. Její detektivní srdce nahradila chuť pomáhat. Vyskočila z kapradí a zvolala: „Počkejte! Já vím, v čem je háček!“ Skřítek Mechoš nadskočil, až mu upadla čepička. „Kdo jsi? Snad nejsi to Lupací strašidlo?“ „Kdepak,“ zasmála se Eliška, „jsem Eliška a vidím, že vaše střecha je sice krásně měkká, ale moc nedrží. Mech jen tak neudrží proutky, musíte je do sebe zaplést jako copánky!“ Zvířátka na sebe koukla. To nikoho nenapadlo!
Eliška se pustila do práce. Sice byla detektiv, ale její šikovné tlapky uměly divy. „Takhle, Čiperko, ten proutek podstrč pod tenhle. A teď ty, Mechoši, na to polož tu mechovou deku. Pořádně to utlačte! Puf! Šup!“ Práce šla teď od ruky. Eliška radila, kam dát silnější větve a kam ten nejjemnější mech, aby do domečku nefoukalo. Za chvíli stál uprostřed mýtiny nádherný Mechový palác. Byl tak veliký, že se do něj vešli úplně všichni – skřítci, veverky, ježci i jedna chytrá lištička.
Když slunce začalo zapadat a obloha zrůžověla jako Eliščino bříško, uspořádali v paláci velkou oslavu. Křupaly oříšky, pilla se rosa z kalíšků květin a všichni byli náramně spojení. Eliška ležela na měkkém mechovém koberci a spokojeně vrněla. Zjistila totiž důležitou věc: věci, které z dálky znějí strašidelně jako „Lup! Křup!“, jsou často jen zvuky přátel, kteří se snaží vytvořit něco krásného. Stačí mít trochu odvahy, zajít se podívat blíž a podat pomocnou tlapku. A tak to v Šeptajícím hvozdu od té doby bylo – nikdo se už nebál lupání v křoví, protože každý věděl, že tam možná zrovna vzniká další velké dobrodružství. A tak to dopadlo přesně tak, jak mělo.