Byl jednou jeden malý dinosaurus a ten se jmenoval Tonda. Tonda měl kulaté bříško, krátký ocásek a úplně nejvíc na celém světě ho zajímalo... úplně všechno! „Proč je tráva zelená? Proč sluníčko hřeje? A proč se kamínky ne hýbou?“ ptal se Tonda každé ráno. Jednoho dne, když zrovna očichával velikou modrou kytku, uviděl v mechu něco, co dělalo: Cink, blik! Byla to zlatá lupa, která tichounce bzučela jako spokojená včelička.
Tonda si lupu přiložil k očku. A věříte, co se stalo? Puf! Celý les se najednou rozmazal a zatřpytil. Staré stromy zmizely a místo nich se objevila prázdná pláň, kde svítilo dávné sluníčko. Tonda se ocitl v časech, kterému se říká Staro-Dlouho-Dávno. A tam uviděl něco nevídaného. Obrovské želvy, staré a moudré, tam právě skládaly jeden kámen na druhý. Stavěly totiž úplně první domeček na světě!
„Páni,“ vydechl Tonda. „Já chci taky stavět!“ Zkusil zvednout velký balvan, ale—uch!—byl moc těžký. Tonda se zamračil a zkusil to znovu. Ale kámen se ani nehnul. Pak se znovu podíval přes své kouzelné sklíčko a pochopil to. Želvy totiž na stavění nebyly samy. Pracovaly společně v krásném rytmu. „Ťuk, klap, šup!“ znělo plání. Jedna želva kámen podala, druhá ho urovnala a třetí ho packou přitlačila. Nebyla to jen síla, byla to trpělivost a spolupráce.
Tonda dostal nápad. Sice neunesl ty největší kameny, ale měl šikovný ocásek a hbité nožky. Začal tedy želvám pomáhat s těmi menšími kamínky, které sloužily jako podklad. „Ťuk, klap, šup!“ přidal se Tonda do rytmu. Jeho malý ocásek postrkával kamínky přesně tam, kam staré želvy ukázaly. Želvy na něj pomalu mrkaly a usmívaly se. Tonda cítil, jak ho hřeje u srdíčka – i když byl malý, pomáhal tvořit historii!
Najednou lupa naposledy bzučela a puf! – Tonda byl zpátky ve svém lese. Kolem něj byl zase mech a modré květiny. Ale už se na svět nedíval jako dřív. Teď už věděl, že každý kámen, po kterém šlape, má svůj příběh a že ho kdysi někdo musel s láskou položit. Tonda si lupu schoval jako svůj největší poklad. Doma si pak ze svých oblíbených oblázků postavil malinký domeček pro své hračky. „Ťuk, klap, šup!“ říkal si u toho a věděl, že s trpělivostí a chutí se dají dokázat ty největší věci na světě. A tak to bylo s Tondou a jeho kouzelným sklíčkem úplně správně.