Byl jednou jeden drak jménem Zog. Ale ne ledajaký drak! Zog byl jasně smaragdový, měl bříško v barvě máty a vypadal spíš jako přerostlé, veselé štěně než jako strašidelná příšera. Měl kulaté, hruškovité tělo a na zádech dvě úplně malinká, průsvitná křidélka, která se třpytila jako mýdlové bubliny. Zip-zap-fuj! Takový zvuk vydávala, když se snažil vzlétnout. Většinou to ale skončilo jen velkým „Bum!“, protože jeho tělo bylo na taková křidýlka prostě moc těžké. Zogovi to ale nevadilo, měl totiž na ocásku zlatý kroužek a na rameni koženou brašnu, do které sbíral všechno, co mu připadalo zajímavé.
Jednoho večera, když se slunce schovávalo za obzor v Šeptající louce, Zog o něco zakopl. „Au-vaj!“ vyjekl a podíval se do trávy. Ležela tam stará, mosazná trubka se sklíčky. Byl to dalekohled! Zog ho okamžitě pojmenoval Hvězdář. Přiložil oko k hledáčku a… páni! Uviděl hvězdy tak blízko, že se mu zdálo, že by se jich mohl dotknout. Jenže pak si všiml něčeho divného. „Počkat,“ zamumlal a podrbal se na svých sametových oranžových rozích. „Včera byla tahle hvězda přímo nad starým dubem a dneska je kousek vedle. Hvězdy utíkají!“ A tak se v jeho hlavě zrodil plán. Musí zjistit, proč hvězdy každou noc tancují z místa na místo.
Zog se rozhodl, že se musí dostat blíž k obloze. Na vrcholky Měsíčního svitu! Sbalil si brašnu, upravil si zlatý kroužek na ocase a vyrazil. Cesta to byla napínavá. Šel přes potoky, které dělaly „žbluňk-žbluňk“, a přes kapradí, které šustilo „šust-šust“. Když se pokoušel vyletět na strmou skálu, jeho křidélka dělala „třepet-třepet-bum!“. Zog se svalil přímo do měkkého keře. „Takhle se tam nikdy nedostanu,“ povzdechl si. Vtom se z větví ozvalo hluboké: „Hú-hú! Kdo se to tu válí v mém obýváku?“
Byla to Elara, moudrá sova s brýlemi tak velkými, že vypadaly jako dva další měsíce. Zog jí vysvětlil svůj problém: hvězdy se ztrácejí a on je musí zachránit. Elara se usmála a podala mu kus kůry. „Podívej se, Zogu. Hvězdy nikam neutíkají. To my se točíme! Naše země je jako velká káča, která se neustále otáčí v obrovském vesmíru. A hvězdy? To jsou vzdálená slunce.“ Zog vyvalil své jantarové oči. „Takže nic nestojí na místě? Co když se odkutálíme někam pryč a já už netrefím domů na svou louku?“ Cítil se najednou hrozně malinký, jako jedno zrníčko písku v poušti.
„Neboj se,“ uklidnila ho Elara, „vesmír má svůj řád. Je to jako nekonečný, nádherný tanec.“ Zog povzbuzen touto myšlenkou pokračoval až na nejvyšší vrchol. Rozprostřel svůj dalekohled a začal pozorovat. Uvědomil si, že věda není jen o číslech, ale o kráse poznání. Najednou zaslechl tiché pískání. Skupinka světlušek se ztratila v mlze a nemohla najít cestu zpět. Zog si vzpomněl na to, co ho Elara naučila o Polárce – hvězdě, která se skoro nehýbe a ukazuje na sever. „Tudy!“ křikl Zog, zaměřil Hvězdáře a podle souhvězdí vyvedl světlušky z mlhy domů.
Když se Zog vrátil na svou Šeptající louku, už se nebál toho, jak je vesmír velký. Věděl, že i když se všechno točí a mění, on má své místo v téhle velké vesmírné skládance. Lehl si do trávy, pohladil si srdíčkové šupiny na rameni a pozoroval nebe. Hvězdy jiskřily jako drahokamy v jeho brašně. Usmál se, zavřel oči a spokojeně zamumlal: „Všechno je přesně tam, kde má být.“ A tak to nakonec dopadlo úplně správně.