Za domem, tam kde končí zahrada a začínají šeptající borovice, bydlí kluk jménem Echo. Echo má na krku velká sluchátka a rád poslouchá, jak les dýchá. Ššš, ššš, dělají stromy. Křup, křup, dělají větvičky. Jednoho večera Echo slyšel něco zvláštního. Nebylo to šumění ani křupání. Bylo to takové malé, smutné: „Puf... puf...“
V dutém kmeni starého stromu uviděl Echo něco bílého a nadýchaného. Byl to Puf, malé strašidýlko. Ale Puf se nesmál. „Baf! Mělo by to být velké Baf!“ vzlykal Puf. „Ale mně jde jen Puf. Zapomněl jsem, jak se straší, Echo. Já nejsem vůbec strašidelný.“ Echo se usmál, pohladil svůj náramek a řekl: „To nevadí, Pufe. Zkusíme to spolu. Jedna, dvě, tři... teď!“
Puf se nadechl, vyletěl z kmene a chtěl zachrastit řetězy. Ale místo „Břink-třesk!“ se ozvalo jen jemné „Cililing!“. Znělo to jako maličké zvonečky. Pak se Puf pokusil udělat strašidelný stín, ale jak se kroutil, vypadal jako tancující králíček. „Hop, hop, šup!“ smál se Echo. Puf se začal culit taky. Zkusili to znovu a znovu, ale pokaždé se zamotali do svých vlastních nohou nebo prostěradla.
Najednou se z tmy ozvalo hlasité: „BUM!“ Oba nadskočili. Co to bylo? Strašidlo? Ne, byl to jen starý kořen, o který Puf zakopl. Echo se začal smát a Puf se přidal. „Cha-cha-cha!“ neslo se lesem. A víš, co se stalo? Temné stíny v lese se najednou proměnily v přátelské tváře. Strašidelné stromy začaly jemně kývat do rytmu jejich smíchu.
Puf zjistil, že když se směje, les svítí radostí. Už nechtěl nikoho strašit. Být „chechtacím strašidýlkem“ bylo mnohem lepší než dělat „Baf!“. Smích je totiž to nejsilnější kouzlo na světě. Echo si nasadil sluchátka, zamával Pufovi a šel domů spinkat. A tak to všechno dopadlo úplně správně. Dobrou noc, malý čtenáři. Ššš, ššš, puf.