Byl jednou jeden kluk a ten se jmenoval Echo. Echo měl velká sluchátka na krku a na nose tři malé pihy. Bydlel v údolí, kde tráva dělala „šum-šum“ a kytičky voněly jako med. Echo moc rád poslouchal. Poslouchal, jak zpívají ptáčci a jak bzučí včelky. Ale nejvíc ze všeho si chtěl s někým hrát.
A víte, kdo si přišel hrát? Byl to malý Vánek! Vánek není vidět, ale je ho cítit. Nejdřív se schoval za velký dub. Pak vykoukl a – šup! – polehtal Echa přímo na nose. „Hepčík!“ kýchl Echo a pak se rozesmál. „Cha-cha-cha!“ To to lehtá!
Echo chtěl Vánek chytit. Běžel po louce, nožičky dělaly „dup-dup-dup“. Vánek ale uletěl do vysoké trávy. Echo za ním! Vánek se schoval pod kytičku. „Kdepak jsi, Vánku?“ ptal se Echo. A vtom – puf! – Vánek ho polehtal na tváři a pak zase na nose. Echo se smál tak nahlas, že se i kytičky začaly kývat. Cítíš taky, jak tě Vánek lehtá na nosíku? Je to taková legrace!
Zkusíme Vánek chytit do dlaní? Echo to zkusil. Chňap! Ale v ruce nic neměl. Vánek byl pryč. Echo se zastavil, rozpažil ruce a zavřel oči. Stál úplně klidně jako stromeček. A víte, co se stalo? Vánek se vrátil sám. Jemně Echa pohladil po vlasech a zašeptal mu do ucha: „Fííí.“
Echo byl moc šťastný. Už věděl, že v přírodě není nikdy sám. Podíval se na oblohu a do lesa a nahlas zavolal: „Děkuju, světe, za tu radost!“ Sluchátka nechal v klidu na krku, protože ten nejhezčí koncert pro něj hrál šumící les. A tak se Echo a Vánek spolu smáli a hráli si v trávě až do samého večera. To byl ale krásný, lechtavý den, že?