V jednom krásném městě, které v noci svítí neonovými barvami jako obří akvárium, žije kluk, kterému všichni říkají Echo. Echo na první pohled vypadá jako obyčejný kluk v tričku s geometrickými vzory, ale kolem krku nosí něco velmi speciálního. Jsou to velká, matná bezdrátová sluchátka. A víte, co je na nich nejlepší? Echo v nich neposlouchá písničky z rádia. On v nich slyší šeptání barev.
Když se Echo podívá na modrou barvu jezera, ve sluchátkách mu to hluboce zabručí jako staré violoncello – Brummm. Když uvidí žlutou pampelišku, ozve se vysoké zapískání jako na píšťalku – Fíúúú! On prostě slyší svět úplně jinak než my. Jenže jednoho dne se stalo něco smutného. Celé město najednou zešedlo. Lidé zapomněli být veselí a barvy se schovaly do koutů. Slunce bylo najednou jen nudný šedý kruh.
Echo vzal svůj kouzelný štětec a chtěl barvy vrátit zpět. Maloval na plátno zářivá sluníčka a jasné nebe, ale nic se nedělo. Obrazy zůstávaly tiché a smutné. „Proč se nehýbete?“ ptal se Echo barev. Ale barvy jen tiše šeptaly smutné melodie. Echo si uvědomil, že barvy se bojí samoty. Maloval barvy jen tak, jak je viděl on, a zapomněl při tom na to, jak se cítí lidé kolem něj.
Rozhodl se to zkusit znovu. Nasadil si sluchátka a začal se pozorně dívat na lidi v šedém městě. Viděl holčičku, které byla zima – a tak pro ni namíchal indigo ze svého náramku, které hřálo jako tlustá deka. Viděl pána, který se nudil – a pro něj do obrazu přidal jiskřivou oranžovou. Šup! Šup! Plác! Echo u toho nohama vyťukával rytmus: Bum-puf-tiss! A pak se to stalo.
Obrazy ožily! Začaly se vlnit a tančit jako tekutá duha. Když k obrazu přišel někdo smutný, barvy zrůžověly a začaly hrát uklidňující ukolébavku. Když přišel někdo veselý, obraz začal svítit a prskat jako ohňostroj. Echo pochopil, že největší kouzlo není v tom, co vidíme očima, ale v tom, co cítíme v srdci a jak si dokážeme navzájem naslouchat. A tak se barvy do města vrátily, hlučnější a veselejší než kdy dřív. A to je dobře, že ano?