Byl jednou jeden kluk a ten se jmenoval Echo. Echo měl velká, velikánská sluchátka. Vidíš je? Má je kolem krku. Ťap, ťap, ťap – tak Echo kráčel po starém hradě. Hrad byl veliký a tichý. Ale Echo věděl, že zdi si pamatují písničky.
Zastavil se u kamenného sloupu. Přiložil k němu ucho a... „Cink!“ Co to bylo? „Cink, bum, tadam!“ Byla to stará písnička, která se schovala do kamene. „Pšššt,“ řekl Echo a nasadil si sluchátka. Teď slyšel všechno lépe. Písnička ho volala dál do tmavé chodby.
„Pif, paf, puf!“ Echo šel za zvukem. Došel až k velikému koberci na zdi. Koberec byl zaprášený, ale když se ho Echo dotkl, začal vibrovat. „Bzzz, bzzz!“ Koberec zpíval: „Najdi rytmus, najdi klid, nechej srdce promluvit.“ Echo začal podupávat nožkou. Dup, dup, dup! Tleskl rukama. Plesk, plesk! Najednou se za kobercem ozvalo: „Vrz!“
Staré dveře se otevřely. A co uviděl? Byla tam tajná zahrada. Květiny tam měly barvy jako duha a kývaly se do rytmu: „Houpy, hou, houpy, hou.“ Sluníčko tam hřálo a tráva voněla jako sladký čaj. Echo si sundal sluchátka. Už je nepotřeboval. Slyšel, jak vítr šumí: „Ššš, ššš.“
Echo se posadil do trávy a usmál se. Našel místo, kde staré časy potkaly ty nové. A tak tam Echo seděl, poslouchal kytičky a bylo mu moc dobře. A to je konec naší pohádky. Dobrou noc.