Byla nebyla jedna malá holčička, která se jmenovala Elen. Eleně bylo sedm let – to je přesně ten věk, kdy už jste dost velcí na to, abyste sami přešli louku, ale pořád dost malí na to, abyste si pamatovali, že stromy mají duši a vítr umí vyprávět vtipy. Elen měla jeden zvláštní dar. Uměla totiž lesu doopravdy naslouchat. Zatímco ostatní slyšeli jen „šusty šust“, Elen slyšela, jak si břízy povídají o tom, která má bělejší kůru.
Jednoho slunného odpoledne se Elen brouzdala v potoce. Voda jí studila do kotníků a dělala kolem jejích nohou takové ty veselé vlnky – víte jaké? Ty, co dělají „žbluňk, žbluňk!“ a vypadají jako malé skleněné náhrdelníky. Najednou jí do oka padl záblesk. Na dně, mezi obyčejnými šedými balvany, ležel kamínek. Nebyl velký, tak akorát do dlaně, ale hladký jako ztuhlé máslo. Když ho Elen zvedla, ucítila jemné brnění. Jako by jí v ruce tlouklo maličké srdíčko. Bum-bum. Bum-bum.
„No ty jsi ale fešák,“ zašeptala Elen. A v tu ránu – Puf! – kamínek, který byl před chvílí hnědý, změnil barvu na sytě mechovou zeleň. Proč? Protože přesně v tu chvíli se starý dub na břehu napil vody a spokojeně si odfrkl. Elen vykulila oči. Ten kamínek totiž nebyl obyčejný. Byl to Duhobarevník. Rozumněl tajné řeči přírody a měnil barvy podle toho, co mu les právě pošeptal do ucha.
Elen byla nadšená. Běhala po lese a zkoušela, co všechno se dozví. Přiložila kamínek ke kmeni borovice a on se rozzářil zlatožlutě – to sluníčko právě lechtalo jehličí. Když ho zvedla k obloze za letícím kánětem, zmodral jako nejhlubší studánka. „To je úžasné!“ volala Elen. „Teď už mi neunikne žádné tajemství!“ Jenže, víte, jak to bývá s tajemstvími? Čím víc jich chcete znát, tím méně si všímáte toho, co se děje přímo před vámi.
Elen začala být kamínkem úplně posedlá. Už se nedívala na stromy, aby se potěšila jejich krásou, ale jen proto, aby viděla, jakou barvu kamínek ukáže. Chtěla vědět všechno: o čem sní krtci, proč se mraky mračí a co si myslí mravenci o borůvkovém koláči. Ale čím víc na kamínek tlačila, tím víc se v lese něco kazilo. Cosi bylo jinak.
Jednoho rána došla Elen do hlubokého kapradinového údolí. Mělo to být veselé místo plné zvířátek, ale bylo tam ticho. Takové to divné, tíživé ticho, které vás nutí mluvit šeptem. Kamínek v její ruce najednou ztěžkl a zbělel. Pak začal šednout. Nebyla to ale hezká šedá jako kožíšek myšky, byla to bouřková, mrzutá šeď. Bzzzt. Kamínek dokonce začal studit.
„Co se děje?“ divila se Elen. Podívala se kolem a uviděla Jezevce. Seděl u své nory, mračil se a kopal do hlíny. Kousek nad ním na větvi seděla Veverka, celá načepýřená, a hrozila mu tlapkou. „Ty jsi mi ukradl moji nejlepší šišku!“ křičela Veverka. „Lžeš, já jen chtěl mít v noře trochu klidu, a ty tam pořád dupeš jako slon!“ vrčel Jezevec. Les kolem nich byl smutný, protože ti dva se obvykle spolu smáli. Zvířátka se spolu přestala bavit a celý kout lesa přestal dýchat.
Elen chtěla situaci hned vyřešit. Strčila kamínek Jezevci pod nos. „Dívej se, co mi řekneš za tajemství!“ Jenže kamínek neudělal nic. Jen úplně zčernal a byl studený jako led. Elen se polekala. Zkusila s ním zatřást, zkusila ho vyleštit rukávem, ale nic nepomáhalo. Duhobarevník ztratil svůj jas. V tu chvíli Elen pochopila. Kamínek nebyl detektivní nástroj na odhalování tajností. Byl to zrcadlo. Ukazoval, jak se les cítí. A teď byl les nešťastný, rozhádaný a osamělý.
Elen pocítila v srdci zvláštní teplo. Zapomněla na barvy, zapomněla na honbu za kouzly. Prostě si sedla na mech mezi Jezevce a Veverku. „Víte,“ začala potichu, „když se hádáte, i kamínky v potoce pláčou.“ Veverka se zastavila a Jezevec přestal hrabat. Elen jim začala vyprávět, jak Jezevec v zimě hlídal vchod do nory, aby na Veverku nefoukalo, a jak mu Veverka na podzim shazovala ty největší žaludy. Povídala jim o tom, jak je důležité si naslouchat ne ušima, ale srdcem.
Jak mluvila, Jezevec pomalu přestal vrčet. Veverka slezla o kousek níž. „Možná jsem nemusela tolik křičet,“ špitla. „A já jsem tu šišku mohl vrátit,“ zamumlal Jezevec. V tu chvíli se stalo něco nádherného. Elen pocítila, jak jí v dlani něco zajiskřilo. Kamínek v její ruce vybuchl barvami! Ale ne jednou nebo dvěma. Začal zářit všemi barvami duhy najednou – růžovou, tyrkysovou, zlatou i fialovou. Bylo to jako malé ohňostrojové představení přímo v její dlani.
Elen se usmála a natáhla ruku k potoku. „Děkuji ti,“ zašeptala kamínku. Věděla, že jeho úkol skončil. Pustila ho do vody. Žbluňk! Kamínek dopadl na dno a místo aby tam zůstal ležet, rozplynul se do tisíce malých světelných bublinek, které se rozutekly po celém lese. Elen najednou ucítila, že už kamínek nepotřebuje. Cítila v konečcích prstů, jak les znovu dýchá. Slyšela radostné švitoření ptáků a věděla přesně, o čem si zpívají, aniž by se musela dívat na nějaký předmět.
Došla domů právě včas, kdy slunce zapadalo a barvilo nebe do stejné oranžové, jakou kdysi ukázal její kamínek. Maminka se jí zeptala: „Tak co jsi dneska v lese našla, Elen?“ Elen se jen usmála, objala maminku a odpověděla: „Vlastně nic, mami. Ale zjistila jsem, že když se člověk naučí doopravdy poslouchat, celý svět mu začne vyprávět pohádky.“
A tak to v tom lese zůstalo. Elen už nikdy nepotřebovala kouzelný kámen, protože to největší kouzlo – porozumění a laskavost – už nosila navždycky v sobě. A jestli si myslíte, že stromy nemluví, zkuste se někdy v lese zastavit, zavřít oči a jen tak poslouchat. Možná uslyšíte, jak si o Elen dodnes vyprávějí. Dobrou noc.