Byl jednou jeden dům na úplném okraji starého lesa. V tom domě bydlely dvě sestry, Elen a Malvína. Elen byla starší, nosila brýle a v kapse měla vždycky zápisník, do kterého si značila, kolik šišek spadlo ze smrku a jakou teplotu má voda v potoce. Byla to holka praktická, co věřila jen tomu, na co si mohla sáhnout. Zato Malvína? Ta viděla v každém pařezu spícího trolla a věřila, že když se člověk dostatečně dlouho dívá do slunce, uvidí tancovat zlaté zajíce.
Za jejich zahradou tekl starý potok. Většinou to byl takový obyčejný, trochu líný potůček, co jen tak mluvil k kamenům: „Žbluňk, cák, žbluňk.“ Ale jednoho srpnového odpoledne, kdy bylo takové horko, že i luční koníci raději mlčeli, se stalo něco zvláštního. Malvína si všimla, že kameny v korytě potoka začaly zářit. Nebyla to obyčejná záře, spíš takové světélkování, jako když se rozsvítí neonové trubičky u stánku se zmrzlinou.
„Elen, dívej!“ vykřikla Malvína a ukázala k vodě. „Ten potok teče do kopce!“ Elen si posunula brýle na nose a chtěla říct, že je to fyzikálně nemožné, ale pak to uviděla taky. Voda se skutečně zvedala, vytvářela stříbrné vlnky, které mírně stoupaly vzhůru k lesu, a kolem nich se vznášela mlha vonící po jahodovém sirupu. Co byste udělali vy? Zůstali byste stát, nebo byste se vydali za tou sladkou vůní? Holky se na sebe jen podívaly, chytily se za ruce a – šup! – skočily do té třpytivé mlhy.
Prošly skrze závoj lehký jako dech a najednou... Křup! Elen šlápla na suchou větev, ale ta neudělala „křup“, ale spíš „chrum“. Podívala se dolů a uviděla, že nestojí na dřevě, ale na obrovské tyčince z lékořice. Byly v zemi, kde místo dubů rostly obří cukrové homole a keře byly obsypané gumovými medvídky. Mraky nad jejich hlavami nebyly z páry, ale byly to obrovské růžové chomáče cukrové vaty. A když Malvína natáhla ruku a kousek mraku utrhla, chutnal po malinách a letním dešti.
„To není možné,“ šeptala Elen, zatímco si nenápadně olízla prst, kterým sáhla na kmen stromu, co chutnal jako skořicový sušenka. „To je proti všem pravidlům přírody!“ Ale Malvína už byla v polovině cesty k louce, kde místo trávy rostlo zelené želé. Jenže pak narazily na někoho, kdo do té sladké nádhery vůbec nepatřil. Na kusu zkamenělé oplatky seděl malý tvořeček. Vypadal jako liška, ale voněl po anýzu a tlapky měl černé jako tuš. Byl to Lékořicový lišák.
„Ouvej, ouvej,“ naříkal lišák a ocasem si otíral oči. „Už je to tady. Velká Nuda se blíží! Brzy bude všechno chutnat jako suchý polystyren a vypadat jako staré papuče.“ Vysvětlil holkám, že srdce téhle země, Fontána chutí, byla ucpána šedivým prachem Velké Nudy. A když zmizí chuť, zmizí i cesta domů. Potok vyschne na solnou cestu, po které se nikdo nikam nedostane.
„Musíme to opravit!“ vyhrkla Malvína. Elen chtěla něco namítnout o tom, že nemají správné nářadí, ale vtom uviděla, jak se jeden keř gumových medvídků mění v obyčejný šedý kámen. Šeď se šířila jako plíseň. „Dobře,“ přikývla Elen rozhodně. „Logicky vzato, každé ucpání potřebuje buď tlak, nebo čisticí prostředek. Ale co funguje na Nudu?“
Lišák je dovedl ke Středovému hvozdu. Uprostřed stála fontána, ze které dřív tryskala duhová šťáva, ale teď z ní stoupal jen šedivý kouř. Seděl na ní mrzutý skřítek, který vypadal jako stará, oschlá sucharka. „Zmizte,“ zabručel Grumpot (tak mu lišák říkal). „Všechno je to jedno. Hry jsou k ničemu, fantazie je zbytečná. Buďte rozumní a prostě si tady v tichu seďte a nic nedělejte.“
Elen si uvědomila, že logikou na Velkou Nudu nevyzrají. Nuda se totiž bojí jen jedné věci: když se někdo opravdu upřímně směje. „Malvíno, pamatuješ, jak jsi minulé Vánoce spadla do mísy s bramborovým salátem a pak jsi tančila s majonézou ve vlasech?“ Malvína se začala hihňat. „A pamatuješ, jak jsi ty, Elen, zkoušela mluvit se psem a on ti odpověděl tím, že ti sežral svačinu?“
Sestry se začaly smát. Nejdřív jen tak trošku, ale pak se rozjel skutečný vodopád smíchu. Vzpomínaly na všechny ty hloupé, krásné a veselé věci, které spolu zažily. Každé jejich „Che-che!“ a „Ha-ha!“ dopadalo na fontánu jako zásah čistou energií. Skřítek Grumpot se začal ošívat, jako by ho svědilo celé tělo. „Přestaňte! To je neproduktivní! To nemá žádný smysl!“ křičel.
Jenže smysl to mělo. Obrovský! Najednou se ozvalo hlasité: „PUF!“ Fontána se otřásla a vystřelil z ní obrovský gejzír sirupu všech barev světa. Duhová vlna se rozlila po krajině, šedý prach zmizel a mraky z cukrové vaty se znovu nafoukly do krásy. Lékořicový lišák začal radostně metat kozelce a dokonce i ten mrzutý skřítek se proměnil v kus slaďoučkého marcipánu, který se spokojeně usmíval.
„Dokázaly jsme to!“ vykřikla Malvína a objala svou starší ségru. Elen si otřela brýle, které byly teď trochu ulepené od pomerančové limonády, a poprvé za celý den se usmála bez toho, aby hledala nějaký logický důvod. Věděla, že se musí vrátit, než máma zavolá k večeři, ale už se nebála.
Lékořicový lišák je doprovodil k potoku, který už zase tekl dolů, přesně tak, jak se na slušný potok sluší a patří. „Tady máte,“ podal jim každé jedno malé, svítící semínko. „Zasaďte je u vás. Kdykoliv budete mít pocit, že je svět šedivý a nudný, vzpomeňte si na tuhle chvíli.“
Holky proběhly mlhou zpět do své zahrady. Slunce už zapadalo a barvilo oblohu do oranžova – ale sestry věděly, že tam nahoře by ta barva chutnala jako zralé meruňky. Elen si do svého deníku ten večer nezapsala počet šišek. Místo toho tam velkými písmeny napsala: „Svět je mnohem chutnější, když ho sledujeme společně.“ A tak to bylo. Sladké, veselé a přesně takové, jaké to má být, když máte ségru, se kterou můžete zachránit celý jeden bonbónový svět.