Znáte ten pocit, když se nadechnete a najednou máte pocit, že byste mohli létat? Eliška to tak měla pokaždé, když skočila do bazénu. Šplouch! Nebylo to jen tak ledajaké skočení. Eliška se ve vodě cítila víc doma než v bačkorách v obýváku. Zatímco na souši občas zakopla o vlastní tkaničku, ve vodě byla jako mrštný lachtan. Měla dokonce své tajné zbraně: zářivě modré ploutve, které se ve světle podvodních reflektorů leskly jako šupiny mořské panny.
Jenže pak se ve třídě objevil nový spolužák. Jmenoval se Marek. Marek byl tichý, díval se spíš do země a ze všeho nejvíc nesnášel úterý. Proč zrovna úterý? Protože v úterý měla celá třída hodinu plavání. Zatímco ostatní děti s jásotem pobíhaly kolem bazénu, Marek stál u kraje jako osamělá volavka na zamrzlém rybníku. Díval se na tu obrovskou modrou plochu a v jeho očích nebyla radost, ale opravdický, veliký strach. Pro Marka nebyl bazén hřištěm, byl to obrovský drak, který jen čeká, až ho pohltí.
Víte, co udělala Eliška? Mohla se mu smát jako ostatní, nebo ho prostě ignorovat. Ale Eliška měla srdce stejně hluboké jako ten nejhlubší bazén. Všimla si, jak se Markovi třesou kolena, když učitel zapíská na svou stříbrnou píšťalku. „PÍÍÍSK!“ a všichni do vody! Jen Marek zůstával na suchu. Eliška se rozhodla, že to tak nenechá. Sport totiž není jen o tom být nejrychlejší, ale o tom, aby nikdo nezůstal pozadu.
„Hej, Marku,“ zašeptala jednou po škole, když se chodby vyprázdnily. „Mám něco, co by tě mohlo zajímat.“ Z batohu vytáhla své milované modré ploutve. „Tyhle jsou kouzelné. Když je máš na nohou, voda tě začne poslouchat.“ Marek se na ně podíval s nedůvěrou. „Já… já neumím dýchat pod vodou,“ hlesl. Eliška se usmála: „To tě naučím. Budeme jako mořské želvy. Ty nikam nespěchají a vždycky vědí, kam plavou.“
Domluvili se, že do bazénu přijdou dřív, než začne velký hluk. Pan plavčík, který se obvykle mračil na každého, kdo běhal kolem vody, tentokrát jen spiklenecky mrkl a nechal je jít k malému bazénku. „Tak jo, Marku. První lekce: Bubliny!“ začala Eliška. „Nadechni se jako drak a vydechni do vody jako lokomotiva. BAF! PUF! BUM!“ Marek to zkusil. Nejdřív jen špičkou nosu, pak celou pusou. „Hele, já dělám bouřku!“ zasmál se poprvé po týdnu.
Další den přišly na řadu ploutve. Eliška mu je trpělivě nazula. „Teď jsi král oceánu,“ řekla vážně. Marek se chytil kraje a zkusil zakopat nohama. ŽUCH! Voda stříkala všude kolem, ale Marek se neutopil. Naopak, ploutve ho nadnášely jako dva modré polštářky. „Cítíš to? Ta voda tě nese, Marku. Nekouše, jen tě objímá.“ Eliška ho učila trpělivě, kousek po kousku. Když přišel strach, vyprávěla mu vtipy o popletených chobotnicích, které si pletou chapadla, až se Marek musel smát tak moc, že na strach prostě zapomněl.
Blížil se den „Velkého šplouchu“ – štafetového závodu celé školy. Celá třída byla nabitá energií. „Musíme vyhrát!“ křičeli kluci. Marek byl bledý. Věděl, že ho učitel zařadí do týmu. Eliška k němu přistoupila a podala mu pod vodou ruku. „Neplaveme pro medaili, Marku. Plaveme, protože jsme želvy, pamatuješ?“ Když přišla řada na Marka, celý bazén utichl. Učitel zapískal: „PÍÍÍSK!“ Marek skočil. Nebyly to ukázkové šipky, byl to poctivý, hlučný „SPLOUCH!“. Ale pod vodou Marek ucítil ten známý klid, který ho Eliška naučila.
Marek plaval. Nebyl nejrychlejší, jeho styl připomínal spíše bojujícího motýla, ale doplaval až na konec. Když se vynořil a lapal po dechu, celá třída tleskala. Nebylo to proto, že vyhráli závod – skončili vlastně až třetí – ale proto, že Marek přemohl toho modrého draka. Eliška na něj čekala u žebříku a podala mu ručník. „Dobrá práce, parťáku,“ řekla.
Ten den Eliška pochopila velmi důležitou věc. Vyhrát závod je sice fajn, ale pomoci někomu najít odvahu, to je ta největší trofej na světě. A Marek? Ten už se úterků nebál. Protože teď už věděl, že s dobrou kamarádkou a trochou modrého kouzla se dá zvládnout i ten nejhlubší bazén. A tak to v životě bývá – laskavost je ten nejlepší trenér, kterého můžete potkat. A tak to dopadlo přesně tak, jak mělo.