Už se vám někdy stalo, že jste se podívali na obyčejnou krabici od televize a viděli jste v ní místo kartonu nablýskaný kokpit vesmírného korábu? Ne? Tak to nejste jako Eliška. Eliška byla totiž holčička, která nechodila pro nápad daleko, ale pro dobrodružství klidně až na konec sluneční soustavy. V jejím pokojíčku to vypadalo jako v tajné laboratoři. Atlasy vesmíru, kousky drátků, hvězdy svítící ve tmě nalepené na stropě a hlavně – hromady krabic.
Jednoho březnového odpoledne si Eliška řekla, že už o Marsu víte dost z knížek, a že je na čase se tam podívat. „Bum! Prásk! Šup!“ ozývalo se z pokoje. Eliška vzala velkou krabici od lednice, vyřízla v ní kulaté okénko, boky omotala stříbrnou lepicí páskou tak důkladně, že se v ní všechno odráželo jako v zrcadle, a nahoru připevnila trychtýř jako anténu. Páska dělala takové to hlasité „CHRRRRRR-CH-CH“, když ji odmotávala, a Eliška věděla, že tohle není jen tak ledajaká krabice. Tohle je mezihvězdný expres Eliška-1.
„Mami, tati, letím na Mars pro vzorky květin!“ zakřičela směrem ke kuchyni. „Dobře, Eliško, nezapomeň se vrátit na večeři, budou špagety!“ odpověděli rodiče, kteří už byli na její výpravy zvyklí. Eliška vklouzla do kokpitu, nasadila si helmu z cedníku a začala odpočítávat. „Deset, devět, osm... zážeh! HUUUU-ÚÚÚÚ!“ Zamhouřila oči, pokrčila nos a najednou – věřili byste tomu? – se podlaha v pokoji začala třást. Cítila, jak se krabice vznáší, jak proleta vrstvou mraků a jak kolem ní sviští hvězdný prach. Jůůů!
Když Eliška otevřela oči a vykoukla z okénka své stříbrné rakety, uviděla všude kolem sebe rudo. Ale nebyla to barva jako u jahod nebo autíček. Byla to zaprášená, starobylá červeň, která voněla jako suchý písek a staré mince. Raketa dosedla měkce. „Puf!“ Eliška vystoupila a hned se rozhlédla. Před ní se rozkládalo něco neuvěřitelného: Rudá zahrada. Jenže místo toho, aby hýřila barvami, byla celá... smutná. Šedá a tichá. Rostliny vypadaly jako zkroucené prsty a jejich poupata byla pevně zavřená jako malé pěstičky, které nechtějí nikoho pustit dovnitř.
„Píp? Píp-píp-chrrr?“ ozvalo se zpoza jednoho balvanu. Eliška nadskočila. Ven se vykolébal malý robot. Vypadal trochu jako popelnice na kolečkách, měl jen jedno velké svítící oko a na tykadle mu visela rezavá konev. Byl to Bleep, marťanský zahradník. „Ahoj Bleepe,“ pozdravila Eliška odvážně. Robot smutně svěsil tykadlo. „Kytky... spinkají,“ zapípal jeho kovový hlas. „Nikdo je nepohladil písničkou. Jsou zamčené. Bez hudby neporostou, ale já nemám hlas, mám jen vrzání.“ A na důkaz toho se pohnul a udělal „VÍÍÍÍ-VRZ“.
Eliška se rozhodla, že pomůže. Nejdřív zkoušela zpívat písničku o mravenečkovi. Nic. Poupata se ani nepohnula. Pak zkoušela zpívat o princeznách a rychlých autech, ale marťanské kytky jen dál smutně stály v rudém prachu. Eliška se zamyslela. „Bleepe, co mají tyhle kytky nejraději? Co je drží tady u země na Marsu?“ Robot zavrtěl kolečky: „Síla, co dolů táhne nás, gravitace, to je náš pás!“ Eliška luskla prsty. Jasně! Jsou to vědecké kytky – Gravitonky! Potřebují slyšet pravdu o vesmíru!
Eliška se narovnala, nasadila si rytmický tón a začala nahlas recitovat a zpívat, přičemž si do dlaní tleskala do rytmu: „Bum-ťap, bum-ťap! Poslouchej teď, gravitace, to je velká, těžká práce! Planety to k Slunci táhne, k zemi všechno hnedka padne. Jablko i tvoje pata, neutečou, ta síla je svatá! Na Zemi jsme těžcí dost, na Měsíci skáčem pro radost! Na Marsu jsi lehký sice, ale gravitace je tam více než v prázdnu! Tak se prober, kytko vzácná, gravitace je moc krásná!“
Zní to jako kouzlo, že? Eliška zpívala dál o tom, jak se galaxie točí a jak se planety drží u sebe jako rodina u stolu. A v tu chvíli se to stalo. První poupě udělalo: „PINK!“ a vykoukla z něj zářivě modrá barva. Pak se ozvalo „PANK! PUNK! PUF!“ Celá zahrada začala tancovat. Šedé listy se měnily na smaragdové, stonky se natahovaly do výšky a tancovaly v rytmu Eliščina hlasu. Barvy byly tak jasné, že Eliška musela přimhouřit oči – takové barvy na Zemi ani nemáme! Jedna kytka byla stříbrno-fialová s puntíky, co svítily jako malé žárovky.
Bleep nadšeně pípala a točil se dokola jako zběsilý větrník. „Věda a krása! Písnička vítězí!“ Eliška se smála a hladila svítící listy. Cítila, že věda – tedy to, jak věci ve světě fungují – a fantazie jsou jako dvě nejlepší kamarádky. Musí jít ruku v ruce. Bez jedné by to byla nuda a bez druhé by nebylo nic. Zahrada se teď vlnila jako moře a voněla po karamelu a dešti po horkém dni.
„Eliškooo! Špagety jsou na stole!“ ozvalo se najednou z dálky, jako by maminka mluvila skrz tunel. Eliška věděla, že je čas jít. Rozloučila se s Bleepeem, který jí do krabice hodil jeden malý, svítící opadaný lístek na památku. Eliška vsedla do své rakety, znovu odpočítala „Tři, dva, jedna... start!“ a v mžiku byla zpátky ve svém pokoji.
Když vystoupila z krabice, pokojík vypadal úplně stejně, ale uvnitř krabice to pořád vonělo po marťanských Gravitonkách. Eliška si sedla ke špagetám, v kapse si tajně osahala ten hřejivý lístek a usmála se. Teď už věděla, že i ta nejtěžší věda, jako je gravitace, se dá proměnit v nejkrásnější tanec, když k ní přidáte trochu odvahy a jednu dobrou písničku. A tak to všechno dopadlo právě tak, jak mělo. Eliška dojedla špagety a už v hlavě plánovala, jakou písničku naučí Saturnovy prstence.