Byl jednou jeden slunečný den a malá Emička se právě chystala na velké dobrodružství na zahradě. Vzala si pravou botu – šup! – šla tam jako po másle. Ale když chtěla obout tu levou, najednou: „Auvej! To mě lechtá!“ Emička strčila ruku do boty a vytáhla malinkou, lesklou věcičku. Vypadalo to jako bílá fazolka, ale mělo to stříbrný proužek. Nebylo to maminčino ani tatínkovo. A najednou – Bzzz-vrrr! – ta věcička se v její dlani zavrtěla.
„Píp! Ahoj, Emičko!“ zašeptalo to tenkým hláskem. „Já jsem Sluchátko Šeptálek. Dnes je den Velké plyšákové schovávané a já hledám právě tebe! Troufneš si najít tajný úkryt?“ Emička vykulila oči, ale pak se šibalsky usmála. „Ano!“ vyhrkla. „Tak poslouchej,“ řekl Šeptálek a jemně jí v ušku zapředl: „Ťap, ťap, utíkej tam, kde to hučí jako tisíc včel, ale med tam nehledej!“ Schválně, děti, víte, co hučí v kuchyni? Jasně, lednice!
Emička dohopkala ke kuchyni. Vrůůům-mňam! lednice spokojeně vrčela. Šeptálek zase pípl: „Výborně! A teď najdi horu měkkou jako obláčky, kde mizí ponožky a voní to po kytičkách!“ Emička se zamyslela. Kde jsou takové mraky? „Prádelní koš!“ vykřikla a už běžela k veliké kupě vypraných triček. Skočila do nich – Žuch! – ale její oblíbený medvídek Brumla tam nebyl. Kde jen může být? Emička začala mít trochu strach. Co když se Brumla ztratil navždy?
„Neboj se,“ zašeptal jí Šeptálek přímo do ouška. „Musíš jen zavřít oči a pořádně poslouchat. Co slyšíš teď?“ Emička ztichla. Slyšela jen tikání hodin a... počkejte! Chrrr-půf, chrrr-půf. Někdo tam u schodů tichounce chrupkal. Šeptálek dal Emičce poslední hádanku: „Tam, kde tma je jako v hradě, spinkají si všichni v řadě. Cvakni světlem, nebuď smutná, uvidíš, jak dortík chutná!“ Emička sebrala veškerou odvahu a došla k malým dvířkům pod schody.
Bylo tam šero a ticho. Emička vzala svou malou baterku a – Cvak! – kužel světla prořízl tmu. A co nevidí? Všechny její hračky tam seděly u malého stolku! Měly tam čaj v plastových hrnečcích a křroupaly sušenky, které si potají „vypůjčily“ z kuchyně. Brumla seděl v čele a mával jí tlapkou. „Tak jsi nás našla!“ jako by říkal. Emička se k nim přitulila a cítila se jako ta nejšikovnější detektivka na světě.
Šeptálek spokojeně blikl modrým světýlkem. Emička mu z jedné huňaté ponožky udělala malou postýlku hned vedle Brumly, aby si mohl taky odpočinout. A tak se ukázalo, že i ta nejmenší technika může mít velké srdce a dovést nás k těm nejlepším kamarádům. A tak to bylo správně a pohádkově milé. Dobrou noc.