Byl jednou jeden malý, nablýskaný modrý auťák a ten se jmenoval Flíček. Flíček nebyl jen tak ledajaké auto. Pod dveřmi měl schovaná stříbrná křídla! Jenže víš co? Flíček se létání trošku bál. Zatím jezdil jen po zemi — Drrrr-drrrr — po kočičích hlavách ve městě. Ale dnes ho čekal velký úkol. Musel doručit zlaté dopisy pro děti do Školy v oblacích, kde už čekala hodná paní učitelka Radostná.
Flíček vytáhl kouzelný peříčkový klíček, zastrčil ho do zapalování a... Cvak! Motor udělal jemné Vrrrrm-vrrrrm. „To zvládneš, Flíčku,“ pošeptal si. Najednou — Šup! — z boků vykoukla křídla. Rozmáchla se jako u ptáčka. Vrrrrm-fííí! Flíček se odlepil od země. Koukej, jak stoupá výš a výš! Vidíš ty domečky pod ním? Jsou malé jako kostičky ze stavebnice.
Jenže vtom se to stalo. Baf! Zpoza rohu vykoukl mrak jménem Bubák. Byl to takový šedivý, trochu mrzutý mrak. Udělal veliké „Bum!“ a Flíčkem to pořádně zahoupalo. Jéminánku! Zlaté dopisy začaly vylétat z okýnka ven. Šusty-šust! Létaly v mracích jako splašení motýli. Flíček se nejdřív lekl a kolečka se mu roztřásla. Ale pak si vzpomněl na paní učitelku Radostnou. „Tút-tút!“ zatroubil odvážně a šlápl na plyn.
Flíček začal kličkovat mezi mráčky. Šup! Chytil jeden dopis do levého zrcátka. Chňap! Druhý dopis zastavil stěračem. Poslední dopis skoro spadl do moře pod městem, ale Flíček udělal ve vzduchu ladnou otočku — Fííí — a chytil ho přímo do kufru. Povedlo se! Všech deset zlatých dopisů bylo zase v bezpečí.
Konečně se před ním objevila Škola v oblacích. Vypadala jako nadýchaný cukrový dort. Na mráčkovém chodníku stála paní učitelka Radostná a na hlavě měla klobouk upletený ze sluníčka. „Dobrý den, Flíčku! Ty jsi ale šikovný letec,“ usmála se a pohladila ho po kapotě. Flíček byl tak šťastný, až mu světla vesele zablikala. Zjistil totiž, že být odvážný neznamená nebát se, ale zkusit to i s trochou strachu v kolečkách. A tak se Flíček stal tím nejlepším nebeským pošťákem pod sluncem. Dobrou noc.