Kdysi dávno, v údolí, kterému se říkalo Šeptající louky, žil někdo naprosto výjimečný. Jmenoval se Fluffy. Představte si tu nejměkčí cukrovou vatu, dejte jí barvu růžového mráčku při západu slunce a přidejte dvě obrovské, mechově zelené oči, které neustále září zvědavostí. Přesně takový byl Fluffy! Kolem krku měl svou oblíbenou pastelovou šálu a hopkal si po trávě tak lehce, že byste ho skoro přeslechli. Hop! Šup! A bum! Fluffy se právě chystal na piknik, protože věřil, že i ta nejmenší chvíle se může proměnit v obrovskou zábavu.
Když Fluffy rozkládal svou dečku u obřího modrého hřibu, zaslechl podivný zvuk. „Pfff... puf... ach jo.“ Znělo to jako smutný parní stroj. Fluffy nakrčil svůj drobný nosík, upravil si šálu a opatrně nahlédl za klobouk hřibu. A tam ho uviděl. Malý dráček se šupinami modrými jako noční obloha, ale celý umazaný od sazí. Jmenoval se Sparky. Sparky se snažil ze všech sil – nadechl se, až se mu bříško nafouklo jako balon, a pak... nic. Místo ohnivého sloupu z něj vylétlo jen malé „Pop!“. Dráček vypadal, že se každou chvíli rozpláče.
„Ahoj! Já jsem Fluffy,“ vyhrkl růžový kamarád a radostně poskočil. „Proč vypadáš tak smutně? Přišel jsi o svačinu?“ Sparky si povzdechl a z očí mu vypadla malá slza. „Všichni ostatní draci chrlí oheň. Pálí stromy a vypadají drsně. Já se snažím, tlačím, až mě bolí uši, ale nedokážu zapálit ani suchý lístek. Jsem ten nejhorší drak na světě.“ Fluffy se ale jen usmál svým konejšivým úsměvem. „Možná jen nejseš dělaný na požáry, Sparky. Pojď, vyrazíme k Horké sopce. Tam tě draci naučí, jak na to!“ A tak se ti dva, jeden růžový a huňatý a druhý modrý a smutný, vydali na dobrodružství.
Cesta k sopce byla plná funění. Když dorazili na Ashy Peaks, uviděli velké Ohnivé draky. Ti jen prskali oheň, dělali „Fííííc!“ a „Bum!“ a smáli se Sparkymu, že je jen modrá „vychladlá brambora“. Sparky se snažil znovu. „Uff... puff...“ Ale místo plamene z něj vyšel jen tichý zvuk, jako když praskne mýdlová bublina. Starší draci se rozesmáli tak silně, až se sopka otřásla. Sparky svěsil křídla a cítil se úplně maličký. Jenže pak se to stalo. Nad údolí se přihnal Obří mrak splínu. Byl šedivý, hustý a studený. Kdekoliv tento mrak přeletěl, tam lidé i zvířátka zapomněli na své nejšťastnější vzpomínky. Údolí ztichlo, barvy vybledly a všichni začali být hrozně smutní.
„To ne!“ vykřikl Fluffy a cítil, jak mu jeho růžový kožíšek trošku ztěžkl smutkem. „Něco musíme udělat!“ Sparky viděl, jak Fluffy ztrácí svou jiskru v očích, a v ten moment se v jeho dračím bříšku něco změnilo. Nebylo to horko, bylo to lechtání. Cítil radost z jejich prvního setkání, chuť jahod z pikniku a teplo Fluffyho přátelství. Sparky se zhluboka nadechl. Nebylo to „Puff“, ale obrovské, zvučné „BLOOOP!“. Z jeho tlamy nevyletěl oheň, ale tisíce a tisíce duhových mýdlových bublin! Každá bublina v sobě nesla zářivý obraz – v jedné byla vidět první pusa od maminky, v druhé chuť první zmrzliny, v další hřejivé objetí.
Bubliny zaplavily celé údolí. „Dívej se, Sparky! Ty létající vzpomínky!“ volal Fluffy a skákal do výšky. Každá bublina, která narazila do Mraku splínu, udělala jemné „Cink!“ a mrak se začal trhat. Lidé v údolí se začali usmívat, draci u sopky si vzpomněli, jaké to bylo, když byli malými dráčaty, a všude kolem se rozhostilo teplo. Nebylo to teplo od ohně, které pálí, ale teplo od srdce, které léčí. Sparky foukal dál a dál, až byl celý svět plný duhových odlesků. Mrak splínu se úplně rozpustil a sluníčko zase vykouklo ven.
Ostatní draci zůstali v úžasu stát. Došlo jim, že pálit věci umí každý, ale vrátit někomu radost, to je skutečné kouzlo. Sparky už nebyl „vychladlá brambora“, stal se z něj Strážce radosti. Fluffy si k němu přisedl, upravil mu svou pastelovou šálu kolem krku a společně sledovali poslední velkou bublinu. V ní viděli sami sebe – ten moment, kdy se u modrého hřibu poprvé potkali. Fluffy věděl, že být jiný není chyba, ale ten nejkrásnější dar. A tak tam spolu seděli pod hvězdami, obklopeni tichým „pukáním“ mýdlových vzpomínek, a věděli, že takhle je to úplně správně.