Byl jednou jeden les, kde tráva voněla jako cukrová vata a mraky vypadaly jako nadýchané polštáře. A právě tam bydlel Fluffy. Věděli byste, jak Fluffy vypadá? Je to ten nejrůžovější, nejkulatější a nejměkčí tvoreček na celém světě. Vypadá jako malý obláček, který spadl z nebe přímo do mechu. A co víc, kolem krku nosí svou milovanou pastelovou šálu. Je pruhovaná, barvy se na ní střídají jako na duze a je tak jemná, že když se jí dotknete, máte pocit, jako by vás pohladil vánek.
Jednoho rána se Fluffy probudil a cítil, že v lese něco není v pořádku. Sluníčko sice svítilo, ale barvy květin se zdály trochu šedivé. „To je zvláštní,“ pomyslel si Fluffy. Šel ke studánce a potkal veverku Pip. Pip jen smutně seděla a dívala se do země. „Kdopak ti vzal úsměv, Pip?“ zeptal se Fluffy. Pip si povzdychla: „Chtěla jsem přeskočit z větve na větev, ale spadla jsem. Teď se cítím taková… bolavá uvnitř.“
Fluffy neváhal. Rozmotal svou dlouhou pastelovou šálu a jemně ji Pip ovinul kolem ramen. A v tu ránu — Zing! — šála se rozsvítila jemným růžovým světlem. Pip najednou ucítila teplo, jako by právě vypila hrneček horkého kakaa. „Ach, Fluffy,“ vydechla Pip a oči se jí rozzářily. „Už mě to netrápí.“ Fluffy se usmál. Uvědomil si, že jeho šála není jen na ozdobu, ale má kouzelnou moc zahřát každé bolavé srdíčko.
Hop a skok, Fluffy pokračoval dál lesem. Potkal starého želváka, kterému bylo smutno, protože si neměl s kým povídat. Šup! Šála ho obemkla a želvák se hned cítil, jako by byl obklopen nejlepšími přáteli. Potom Fluffy našel ptáčka, který ztratil svůj oblíbený lesklý kamínek. Fííí! Stačilo jedno malé zachumlání do šály a smutek odletěl pryč. Ale pak Fluffy narazil na jezevce Barnabyho. Ten nebyl jen smutný, on byl… mrzutý! Seděl u svého doupěte, mračil se a na každého jen zavrčel.
Fluffy se trochu bál. Zkusil k němu přistoupit se šálou, ale Barnaby jen dupla tlapkou: „Běž pryč! Já žádnou šálu nechci!“ Fluffy se zastavil. „Víš co, Barnaby?“ řekl tichounce, „já tu jen s tebou chvilku posedím. Nemusíme mluvit.“ A tak tam Fluffy, ta malá růžová kulička, tiše seděl vedle mrzutého jezevce. Čekal a čekal, až Barnabyho ostny začaly trochu klesat. Nakonec jezevec sám natáhl tlapku a dovolil Fluffymu, aby mu položil konec šály na rameno. Bum! Tentokrát šála nezářila jen růžově, ale všemi barvami najednou. „Děkuju, Fluffy,“ zamumlal Barnaby, „občas je těžké říct si o objetí.“
Jenže jak Fluffy celý den pomáhal, všiml si něčeho smutného. Jeho kouzelná šála začala blednout. Už nezářila. Jako by se všechna ta útěcha spotřebovala. Fluffy si sedl na mech a poprvé za celý den se mu chtělo plakat. Ale v tu chvíli se za keři ozvalo: „Huš-huš!“ To se vraceli všichni kamarádi — veverka Pip, želvák, ptáček i velký jezevec Barnaby. Viděli, jak je Fluffy unavený a bledý.
„Teď je řada na nás,“ řekli sborově. Všichni se k sobě přitiskli a vytvořili kolem Fluffyho to největší a nejměkčí společné objetí v dějinách lesa. A hádejte, co se stalo? Váááu! Šála se rozsvítila tak jasně, že ozářila celý les jako malé sluníčko. Nebyla to jen šála, co bylo kouzelné. Byla to laskavost, kterou si zvířátka předávala dál a dál. Fluffy pochopil, že i když je on sám malý a jeho tlapky jsou kraťoučké, jeho srdce má sílu zahřát celý svět. A tak v tomhle lese už nikdy nikomu nebylo smutno moc dlouho, protože každý věděl, že stačí jedno upřímné objetí a svět bude zase barevný. A tak to v tom jejich lese zkrátka chodí.