Byl jednou jeden malý, hravý větřík a ten se jmenoval Fí. Větřík Fí nebyl žádná velká vichřice, byl to spíš takový lehoučký výdech lesa. Bydlel v hluboké kapse u starého pana Dubu, hned vedle mechu a voňavých žaludů. Fí strašně rád dělal 'ššš-ššš' mezi listy a schovával se v korunách stromů. Cítíš, jak tě někdy na loutku polechtá vánek? To je možná právě on.
Jednoho rána Fí vykoukl ze své dubové postýlky a uviděl něco nevídaného. Na jedné velmi vysoké větvi seděli dva malí ptáčci, Píp a Žluťásek. Byli to ještě takoví chlupatí kuličkovatí pípáci a vůbec se jim nechtělo létat. Jen se pevně drželi drápky kůry a koukali dolů na mech. Bojíš se taky někdy, když máš zkusit něco úplně nového? Ptáčci se báli moc.
Fí chtěl své kamarády rozveselit. Nejdřív na ně udělal silné 'Fúúú!', aby je popohnal. Ale to nebyl dobrý nápad. Ptáčci se jen schoulili a zapípli: 'Píp! To studí!'. Fí se zastavil a zamyslel se. Foukat na někoho silou, to nikoho nenaučí létat. Musí se na to jít jemně, jako když tě maminka pohladí po vláskách.
Fí se proměnil v neviditelnou peřinku. Začal pod ptačími křidýlky jemně tancovat. Dělal: 'Hop a šup, hop a šup'. Nejdřív polechtal Pípa pod levým křídlem, pak pod pravým. Píp se začal smát a křídla trochu roztáhl. Potom Fí nadzvedl Žluťáska. 'Cítíš to?' zašeptal vítr v listech. 'Vzduch tě udrží, je to jako houpačka.'
Ptáčci ucítili to jemné houpání – 'houp, houp' – a najednou... šup! Píp zamával křidýlky a pod ním byl Fí, který ho nesl vzhůru. Žluťásek se přidal a společně se rozlétli kolem prastarého dubu. Už to nebylo strašidelné, bylo to jako tanec.
Celý den si pak Fí, Píp a Žluťásek hráli v korunách stromů na schovávanou. Fí se naučil, že jeho dech má kouzelnou moc dodávat odvahu, když je dostatečně jemný. A když sluníčko začalo zlátnout a šlo spát za kopec, ptáčci se zachumlali do hnízda a Fí se stočil do své kapsy u starého dubu. Všude byl klid a ticho, jen listy si tiše šeptaly: 'Ššš, ššš, dobrou noc'. A tak to v lese bylo tak akorát správné.