Viu opatrně projížděla ulicemi Tiché čtvrti. Její bílá a červená kapota se leskla v zapadajícím slunci a na korbě vezla náklad těch nejměkčích vlněných dek. Musela být naprosto potichu, protože v tomto sousedství právě spinkala všechna miminka. Její kamarád Beep se kutálel hned za ní na svých třech nohách, ale měl velký problém. Jeho převody strašlivě skřípaly. Vrz, vrz, skříp! ozývalo se z jeho modrého těla při každém pohybu.
„Pšššt, Beepe!“ zašeptala Viu a její hnědé oči se starostlivě rozšířily. Beepovo zlaté oko smutně zablikalo. Opravdu se snažil být tichý, ale jeho rezavá kolečka ho neposlouchala. Skříp, vrz, vrz! Znělo to jako stará plechovka plná hřebíků. Viu se rozhodla, že pojedou po trávě, aby ztlumila ten kovový zvuk, ale Beepovy pásy na trávě začaly pískat ještě hlasitěji. Bylo to k nevydržení a miminka se začala vrtět.
Najednou se zpoza rohu vynořil pan Tichošlápek. Byl to vysoký, hubený robot, který měl prst neustále přitisknutý k ústům. „Ticho!“ naznačil přísně a zamračil se na Beepův červený pancíř. „Tady se spí! Jestli uděláte ještě jeden zvuk, budu muset zavolat hlavní uspávačku.“ Beep se tak lekl, že se mu zamotaly nohy a s hlasitým KŘACH narazil do fontány. Voda vystříkla a v domečcích se rozsvítila první světla.
Aby toho nebylo málo, hluk probudil bandu koťat, která spala v košíku u cesty. Koťata začala mňoukat a nespokojeně prskat. Beep se cítil hrozně. Chtěl Viu pomoci s dekami, ale místo toho jen kazil klid. Jeho klouby teď vydávaly ostré skřípavé rytmy: ČIRY-PIK, VŘESK! Viu viděla, jak je její kamarád nešťastný, a věděla, že musí něco vymyslet, než se všechna miminka rozpláčou.
Viu dostala nápad. Místo aby Beepa nutila mlčet, rozsvítila svůj modrý majáček. Nezačala houkat, ale nechala světlo jemně tančit po stěnách domů jako hvězdy. „Beepe, zkus se hýbat do rytmu!“ zvolala tiše. Beep začal opatrně přešlapovat z nohy na nohu. Čiry-pik, vrz, vrz. Čiry-pik, vrz, vrz. Už to nebyl nepříjemný skřípot, ale podivná, mechanická písnička. Světelné hvězdy od Viu tančily přesně podle Beepova vrzání.
Děti v postýlkách přestaly natahovat a začaly sledovat modrá světýlka na stropě. Beepův rytmický zvuk je konečně uklidnil. Znělo to jako ukolébavka z budoucnosti. Pan Tichošlápek se zastavil, naklonil hlavu a začal si do taktu podupávat svou dlouhou nohou. Koťata se schoulila zpátky do klubíček a spokojeně předla. Viu a Beep společně projeli celou čtvrtí a rozvezli deky, aniž by jediné miminko začalo plakat.
Když byla práce hotová, zastavili se pod starou lampou. Viu vytáhla malou zlatou olejničku a jemně kápla Beepovi na jeho skřípající klouby. Beep spokojeně zabrumlal a jeho velké oko pomalu pohaslo do tlumeného svitu. Tichá čtvrť byla opět klidná a plná hezkých snů. Viu se usmála svým nárazníkem na svého nejlepšího kamaráda a společně si užívali ten krásný, tichý moment v měsíčním světle. Všechno bylo v naprostém pořádku.