Znáte ten pocit, když se venku začne smrákat, vzduch voní po sněhu a babička vytáhne ze skříně ten největší košík s vlnou? Přesně takový den začal v domku u Jakuba. Jakubovi je sedm let, a kdybyste se ho zeptali, čím je, neodpověděl by, že je školák. Řekl by vám, že je Vrchní vyšetřovatel ztracených věcí. Má na to totiž vybavení: kostkovanou čepici, notes s tužkou a lupu, která dokáže zvětšit i tu nejmenší drobeček na koberci.
Babička si právě uvařila horké kakao, usadila se do houpacího křesla a sáhla do svého pletacího košíku. Teď by mělo zaznít to známé „Cvak! Cvak!“, jak o sebe zavadí stříbrné jehlice. Jenže… ticho. Babiččiny prsty šmátraly v klubíčkách, prohrabovaly modrou vlnu, červenou vlnu, i tu huňatou bílou. Ale jehlice nikde! „Puf!“ Prostě se vypařily. „Jakube! Dědečku! Moje stříbrné jehlice jsou pryč! A bez nich nebudou žádné vánoční šály!“ zvolala babička nešťastně.
Jakub okamžitě přiskočil. „Žádnou paniku, babičko. Tohle je případ pro profesionály,“ prohlásil a narovnal si kšilt čepice. Dědeček, který právě v kuchyni studoval mapu zapomenutých brýlí, přikývl. Dědeček je totiž expert na „hledání věcí, které se nechtějí nechat najít“. Má kapsy plné užitečných věcí – od provázků až po baterku, která svítí skoro až na měsíc. „Případ stříbrných jehlic začíná,“ zahlásil Jakub a vytáhl lupu. „Dědo, jdeme na to! Musíme najít stopu.“
První podezřelý byl jasný. Kocour Mourous. Ležel na krbové římse a tvářil se tak nevinně, až to bylo podezřelé. Znáte to, když kočky dělají, že tam vůbec nejsou? „Mourousi, mluv! Viděl jsi ty jehlice?“ zeptal se Jakub přísně. Kocour jen líně otevřel jedno oko, udělal „Mňau?“ a tlapkou si začal čistit ucho. Jakub si ale všiml něčeho zvláštního. Na Mourousově kožíšku uvízlo malinkaté modré vlákno z babiččiny vlny. „Aha! Vodítko číslo jedna!“ zapsal si Jakub do notesu. Stopa nevedla ke kocourovi do pelíšku, ale směrem ke starým dřevěným schodům do podkroví.
„Vrz! Vrz!“ skřípaly schody pod Jakubovými bačkorami. Dědeček za ním funěl a svítil svou super-baterkou. „Víš, Jakube,“ šeptal dědeček, „v podkroví se občas dějí věci, o kterých babička nemá ani tušení. Staré domy mají svá tajemství.“ Náhle se zpoza staré truhly ozvalo podivné „Cink!“. A pak „Šust!“. Jakub se zastavil. „Slyšel jsi to, dědo?“ Dědeček přikývl. „Znělo to jako malý orchestr, který hraje na stříbrné tyče.“
Jakub opatrně nahlédl za hromadu starých časopisů. To, co uviděl, mu vyrazilo dech. Nebyl tam žádný lupič v masce, ale celá rodinka půdních myší! A co myslíte, že dělaly? Vedl je myšák s velmi dlouhými vousy, kterému Jakub okamžitě začal říkat Kapitán Fousek. Myšky měly babiččiny stříbrné jehlice zapíchnuté v dřevěné podlaze jako stožáry a mezi nimi natahovaly barevné nitky vln. „Vypadá to na velkou zimní přehlídku,“ zašeptal dědeček. „Považovaly ty jehlice za stříbrné žerdě pro své vlajky.“
Jakub už se nadechoval, že myškám vyhubuje, ale pak se podíval na Kapitána Fouska. Myšák se třásl zimou a jeho poddaní se choulili k sobě v průvanu, který táhl pod střechou. „Dědo, oni je neukradli ze zlosti. Oni chtěli mít Vánoce taky hezké a barevné,“ uvědomil si Jakub. Místo křiku Jakub udělal něco, co by udělal jen ten nejlepší detektiv. Sedl si na bobek a tiše řekl: „Vážený pane Kapitáne Fousku, tyhle jehlice nutně potřebujeme zpátky. Bez nich babička neuplete šály a my všichni zmrzneme. Ale mám pro vás návrh. Obchod.“
Kapitán Fousek nastražil uši. Jakub babičce z košíku „vypůjčil“ zbytek té nejměkčí vlny a slíbil, že když myšky jehlice vrátí, babička jim za odměnu uplete něco speciálního. Myšky se chvíli radily, šustily a pískaly, až nakonec Kapitán Fousek zasalutoval a myšky společnými silami vytáhly jehlice z podlahy. „Šup!“ A jehlice byly volné. Jakub je opatrně vzal, otřel do kapesníku a s dědečkem seběhli dolů do obývacího pokoje.
Babička byla tak šťastná, že znovu slyší to „Cvak! Cvak!“, že ani nehubovala. Když jí Jakub vysvětlil situaci v podkroví, jen se usmála a hned se pustila do práce. Za pár dní bylo hotovo. Rodina dostala své šály, ale Jakub s dědečkem se znovu vydali na půdu. Nesli tam malinký balíček převázaný stužkou. Uvnitř byly čtyři miniaturní, neuvěřitelně teplé myší svetříky a jedna čepička s otvory pro uši.
„Případ vyřešen,“ prohlásil Jakub a udělal si do notesu velkou fajfku. Dědeček ho poplácal po rameni: „Dobrá práce, parťáku. Někdy není nejdůležitější najít viníka, ale najít řešení, aby byli všichni spokojení.“ Venku začalo hustě sněžit, v domě vonělo kakao a v podkroví bylo poprvé po mnoha letech všem myškám nádherné teplo. A tak to má být. Dobrou noc.