Už jste někdy slyšeli, jak les v říjnu zhluboka oddechuje? Dělá to přesně takhle: „Fúúú-ššš-chrr.“ To si jen starý dub protahuje větve a shazuje z ramen unavené listí. A právě tady, v srdci Šeptajícího hvozdu, kde mech voní jako mokrá vyprávěnka, začíná náš příběh.
Na Zlatém palouku bydlel ježek Píp. Píp nebyl žádný obrovský silák, vlastně byl tak malý, že když se schoulil do klubíčka, vypadal jako trochu větší kaštan se špatným účesem. Ale měl v sobě ohromnou, hřejivou myšlenku. „Letos,“ zašeptal si do svých pichlavých dlaní, „letos nenechám nikoho mrznout. Postavíme Království šustivého listí!"
Jenže postavit takový palác, to není jen tak pro jednoho malého ježka. Naštěstí v tu chvíli z koruny stromů přisvištěla Terka. Terka byla veverka, která měla v nohách pružiny a v puse motor. „Bum! Hop! Píp! Co to tady šmouláš za plány?“ vyhrkla a přistála přímo u jeho nosu. Píp jí vysvětlil svůj plán: velký, teplý dům pro všechny – od nejmenšího střevlíka až po tlustého jezevce. Terka nadšeně poskočila: „To je ono! Šup sem, šup tam, uděláme z lesa obývák!"
Práce začala s velkým „Křup!“. Píp nosil na zádech ty největší, nejsušenější listy javoru, které měly barvu jako čerstvě upečené palačinky. Terka zase létala po větvích a shazovala dolů zlaté dlaně dubu. „Ššš-puf! Ššš-puf!“ snášelo se listí na hromadu. Víte, jak to krásně voní, když se kupí suché listí? Jako čaj, sluníčko a trocha hlíny dohromady.
První den se k nim přidaly Myšky. „Píp, Píp, můžeme pomoci?“ ptaly se a hned začaly zdobit vchod jemným mechem. „Cupy-dupy, cupy-dupy,“ kmitaly jejich nožičky. Stavba rostla. Jenže pak se to stalo. Obloha ztratila svou modrou barvu a zčernala jako vylitý inkoust. „Fííííí-bum!“ ozvalo se nad korunami stromů. Rošťák podzimní vítr se rozhodl, že si s jejich palácem zahraje na honěnou.
„Pozóóór!“ zakřičel Píp a snažil se přitisknout k zemi velký list, který chtěl uletět. „Fúúúú!“ vítr foukl a polovina střechy byla pryč. „Auvajs,“ povzdychla si Terka a visela za ocas na větvičce. „Takhle to nepůjde. Listí je sice krásné, ale klouže jako mýdlo na mokré louce.“ Zkusili to znovu, ale střecha pořád sjížděla dolů. „Klouz-bum! Klouz-bum!“ Každý pokus skončil hromadou listí na ježkově hlavě.
Přesně v tu chvíli se z nory vykolébal starý Jezevec. Protáhl se, zamrkal a řekl: „Děcka, máte srdce na správném místě, ale v hlavě vám chybí trocha jílu.“ Pips a Terka se na něj podívali. „Stavět z listí je jako stavět z peří,“ pokračoval Jezevec svým bručivým hlasem. „Potřebujete maltu. A kotvy! Starý Strakapoud vám pomůže.“
A tak se z jedné malé stavby stala velká lesní brigáda. Strakapoud začal svým zobákem vykonávat roli sbíječky: „Ťuk-ťuk-ťuk!“ Připevňoval silné větvičky k zemi jako upevňovací kolíky. Myšky nosily v tlamičkách lepkavé bahno z potoka, které fungovalo jako nejlepších lepidlo na světě. Píp svou stabilitou a klidem držel základy, zatímco Terka vyběhla až do nejvyšších pater k pavoukům.
„Prosím vás, paní křižáková,“ žadonila Terka, „půjčte nám trochu svého pevného stříbra!“ A pavouci, kteří mají rádi pořádek, začali tkát. Propojovali listy stříbrnými nitkami, až vznikla neuvěřitelná síť, která nepustila ani jediný lísteček. „Šust-šust-fuj!“ vítr se znovu opřel do stavby, ale tentokrát Království ani nehnulo. Drželo jako skála.
Večer, když na les padla první jinovatka a tráva začala vypadat jako z cukru, bylo hotovo. Království šustivého listí zářilo na Zlatém palouku. Píp k vchodu pověsil zvonky z žaludů – „Cing-cing!“ – aby každý věděl, že je vítán. Uvnitř bylo neuvěřitelné teplo. Víte proč? Protože když se hodně zvířátek schoulí k sobě, jejich dech vytvoří tu nejlepší peřinu na světě.
Starý Jezevec obsadil nejtemnější kout, Myšky se zavrtaly do mechu a Píp s Terkou seděli u vchodu a dívali se na první hvězdy. „Víš, Terko,“ zamumlal Píp a spokojeně si odfrkl, „myslel jsem si, že nejdůležitější je to listí.“ Terka se zavrtěla v jeho blízkosti, aby ji nepíchal, a odpověděla: „A já si myslela, že nejdůležitější je, jak rychle to postavíme.“
Oba se ale shodli na jednom: Nejsilnějším lepidlem v jejich domě nebyl jíl od potoka ani pavoučí stříbro. Byla to ta chvíle, kdy Strakapoud držel větev, Jezevec radil a všichni pracovali pro jedno společné „Ahoj ráno“. V Království to spokojeně „mlelo a odfukovalo“. A tak se v Šeptajícím hvozdu stalo, že zima nebyla nepřítel, ale jen dlouhý čas pro vyprávění pohádek.
A tak to dopadlo přesně tak, jak mělo. Dobrou noc a šustivé sny.