Byl jednou jeden veliký, lesklý a moc hodný stroj. Jmenoval se Letadlo Speedy. Speedy měl dvě stříbrná křídla a jeden velký čumáček. Celý den létal vysoko nad horami. Ale teď už se sluníčko schovalo za kopec a šlo spinkat. Svět se pomalu ztišil. A co Speedy? I velké letadlo bývá unavené. Vruuum, vruuum, vrněl si Speedy unaveně. Cítil, že ho bolí motory a chtěl by si někde odpočinout. Ale kde má letadlo postýlku?
Letadlo Speedy se nejdřív podívalo dolů na vysoké hory. „Tady si lehnu,“ řeklo si. Ale ouha! Skály byly špičaté a studené. Štipec! To by Speedyho tlačilo do bříška. „Tady spát nemůžu,“ zívlo letadlo a zamávalo křídly. Potom se Speedy podíval na letiště. Jenže tam to dělalo: Klapy-klap! Buch! Tam bylo moc hluku a tvrdý beton. Speedy hledal něco měkkého, něco jako je tvoje peřinka. Slyšíš, jak Speedy zívá? Veliké letadlo udělalo: „Áááách.“
Najednou Speedy uviděl něco krásného. Na obloze pluly růžové obláčky. Vypadaly jako veliké chomáčky cukrové vaty nebo ty nejměkčí polštářky. „Pojď k nám, Speedy,“ zašeptaly mráčky. Speedy pomalu přiletěl blíž. Ššššš, ššššš. Udělal malý kroužek a hups! Zachumlal se přímo doprostřed toho největšího a nejměkčího mraku.
Měsíček na obloze se na něj usmál a přikryl Speedyho dekou z měsíčního svitu. Hvězdičky začaly blikat: Blik, blik, dobrou noc. Speedyho motory úplně ztišly. Už žádné divoké létání, jen klidné dýchání. Speedy zavřel svá světýlka, schoval kolečka a usnul v obláčkové postýlce. A víš co? Teď nastal čas, aby i tvoje očka šla spinkat. Protože stejně jako velké letadlo Speedy, i ty máš svou bezpečnou a měkkou postýlku. Dobrou noc.