Znáš ten pocit, když přijdeš poprvé do nové školy a tvoje vnitřnosti se cítí jako špatně uvařené špagety? Takové to divné „vrt-vrt“ v břiše, co tě nutí si přát, aby ses mohl prostě vypařit jako pára nad hrncem? Tak přesně takhle se cítil Oliver. Ale naštěstí pro něj, Podivuhodná základka nebyla jen tak ledajaká škola. Měla totiž své vlastní strážce – Lili, Kubu a Maxe.
Lili byla ta, co si všimla všeho. Její oči byly jako skenery na pocity. Kuba? Ten byl chodící zvukový doprovod. Když spadla tužka, Kuba udělal „Cink!“, a když někdo zakopl, hned přidal „Bum-bác!“, aby to vypadalo jako plánovaný kaskadérský kousek. A pak tu byl Max, kluk s klidem anglického komorníka, který dokázal naslouchat tak intenzivně, že jste měli pocit, jako by vaše slova balil do měkké deky.
Jednoho odpoledne se tahle trojka sešla ve svém tajném hlavním stanu – v dutině starého moudrého stromu na školním dvoře. „Viděli jste ho?“ zeptala se Lili a v mžiku vytáhla svůj Blok stopařů emocí. „Oliver. Ten nový kluk z 3.B. Nosí tu obří šálu, i když je v šatně horko jako na Sahaře. Schovává se v ní jako za neprůstřelným štítem.“
Kuba udělal dramatické „Fííí!“ jako vítr, co se prohání prázdnou chodbou. „Vypadá, jako by čekal, že ho každou chvíli něco kousne. Třeba zlomyslná matice nebo geometrický trojúhelník.“
„To není strach z matiky,“ zamyslel se Max. „To je Neviditelná Příšera Nejistota. Znám ji. Někdy mi taky sedí na ramenou a šeptá mi, že jsem udělal ostudu dřív, než vůbec otevřu pusu.“ A tak se zrodil Klub detektivů emocí. Mise číslo jedna: Operace Rozmrazit Olivera.
Detektivové zahájili vyšetřování. Sledovali Olivera na chodbách, ale dělali to velmi nenápadně – tedy aspoň Lili a Max. Kuba se občas zapomněl a dělal „Tup-tup-tup!“ pokaždé, když Oliver udělal krok, což Olivera donutilo se ještě víc zachumlat do šály.
„Musíme ho zapojit do hry,“ prohlásila Lili. Přišla velká přestávka. Kluci hráli na dvoře vybíjenou. „Hej, Olivere! Přidej se!“ křikl Kuba a v zápalu nadšení hodil míč. Jenže – „BUM!“ – špatně odhadl sílu. Míč srazil Oliverovu svačinu z lavičky a džus udělal na zemi jedno velké lepivé „Šplouch!“.
Oliver ztuhl. V jeho očích byl vidět čirý děs. Myslel si, že se mu všichni budou smát. Že je to katastrofa, která potvrzuje, že sem nepatří. Než stačil kdokoli cokoli říct, Oliver se otočil a „Šup!“ – zmizel v budově školy.
„Takhle to dál nejde,“ řekl Max smutně. „Snažíme se mu ukázat, jak jsme skvělí, ale on se toho bojí. Bojí se, že on skvělý není. Musíme na to jít obráceně.“
Lili dostala nápad. „Víte, co je nejpřitažlivější věc na světě? Pravda. Pravda o tom, že nejsme dokonalí.“ A tak se rozhodli uspořádat historicky první Velkou ceremonii nedokonalosti. Pozvali Olivera do své dutiny ve stromě pod záminkou, že našli „přísně tajný kód k wifi“.
Když Oliver dorazil, nevypadalo to tam jako v kanceláři agentů 007. Všude byly rozházené papírky a uprostřed stála Sklenice Nejistoty.
„Sedni si, Olivere,“ řekla Lili jemně. „V tomhle klubu se nesmí machrovat. Tady se soutěží o to, kdo víc zkazil týden.“
Oliver se díval nevěřícně. Kuba začal jako první. „Včera jsem si chtěl v jídelně elegantně sednout, ale minul jsem židli a skončil jsem s nosem v bramborové kaši. Udělalo to takové to trapné 'Plesk!'. Chtěl jsem umřít, ale pak jsem zjistil, že ta kaše vlastně docela hezky voní.“
Lili pokračovala: „Já jsem minulý týden na testu z češtiny napsala svoje vlastní jméno s tvrdým Y. Liliy. Cítila jsem se jako úplný hlupák, dokud mi Max neřekl, že to vypadá jako jméno pro elfí princeznu.“
Max se jen pousmál. „A já se pořád bojím mluvit před třídou. Pokaždé, když mě paní učitelka Laskavá vyvolá, moje kolena začnou dělat 'Klepy-klep' jako maracasy v mexické kapele.“
Oliver pomalu odvinul první vrstvu své obří šály. Poprvé bylo vidět, že se trošku usmívá. „Já... já jsem si myslel, že musím být perfektní, aby mě tu někdo chtěl. U nás v minulé škole byli všichni buď sportovci, nebo géniové.“
„Tady jsme lidi, Olivere,“ řekl Max. „A lidi jsou občas trochu rozbití, trochu nemehla a občas prostě neví, kudy kam.“
Oliver sáhl do kapsy a vytáhl malý notes s kresbami. „Já kreslím komiksy o lidech, co mají místo hlav mraky. Protože mi přijde, že nikdo nikdy neví, co si ten druhý doopravdy myslí. Bál jsem se, že se mi vysmějete.“
Kuba nadšeně vyskočil. „Mraky místo hlav? To je boží! Udělej mi mrak, co vypadá jako bouřka z cukrové vaty!“
Ten den se v dutině stromu stalo něco magického. Neviditelná Příšera Nejistota, která Olivera celou dobu tiskla k zemi, se najednou zmenšila. Nezmizela úplně – to se nestává – ale změnila se v malé, docela neškodné klubíčko, které se dalo strčit do kapsy.
Klub detektivů emocí se rozrostl. Už nepátrali po cizích pocitech jako špioni. Stali se z nich průvodci. Naučili celou 3.B, že když se něco nepovede, není to konec světa, ale začátek nové vtipné historky.
Paní učitelka Laskavá si všimla, že ve třídě je najednou nějak víc „vzduchu“ na dýchání. Oliver už nenosil šálu až po uši. Nosil ji sice dál, protože byla pohodlná, ale teď mu sloužila k tomu, aby do ní mohl utírat Kubovi smíchy vyprsknutý čaj.
A tak to v Podivuhodné základce dopadlo přesně tak, jak mělo. Přišli na to, že ta největší odvaha není v tom být nejsilnější, ale v tom přiznat, že se občas cítíme jako ty rozvařené špagety. A s kamarády, co mají po ruce sýr a kečup – tedy, chci říct, porozumění a humor – je i ta nejistota docela fajn dobrodružství.
Bum! Šup! A tak to bylo.