Byla jednou jedna malá, měkoučká deka. Jmenovala se Deka. Byla tak hebká, jako když pohladíš kočičku po bříšku. Měla v sobě stříbrné nitky, které se třpytily jen tehdy, když měsíček vykoukl z mraků. Deka ležela na postýlce a čekala na tebe. Vidíš ty nitky? Jak svítí? Ššš, už je čas jít hají.
Když se venku úplně setmělo, stalo se něco kouzelného. Puf! Deka se jemně nafoukla a rozprostřela se nad postýlkou jako malý, bezpečný stan. Na dece byla vyšitá zvířátka. A představ si, ta zvířátka ožila! Medvídek, Myška i Sovička vyskočili z látky. Ale jéje, zvířátka byla moc veselá. „Bum, bum!“ dupal Medvídek. „Cuk, cuk!“ pískala Myška. Byla tak rozjařená, že se jim vůbec nechtělo spát.
Jenže Deka věděla, že oči už se pomalu zavírají. Musela zvířátka uklidnit. Začala svými rohy jemně mávat, jako by to byla křídla motýla. Ššš-ššš, ššš-ššš. To byl ale krásný zvuk! Jako když vítr fouká do lístků. „Hají-haj,“ zašeptala Deka. Medvídek se přestal kolíbat a unaveně si sedl. Myška se schovala do záhybu látky a Sovička jen tiše zamrkala svýma velkýma očima.
Zvířátka začala tančit docela pomalu. Šoup, šoup, tlapka k tlapce. Deka dál tiše šuměla: Ššš-ššš. Cítíš, jak tě hladí po vláskách? Svět je teď jedno velké, teplé objetí. Medvídek už spí, Myška už spí a i Sovička schovala nosem pod křídlo.
Celý pokojíček voní jako sny a ticho. Stříbrné nitky svítí pro radost a hlídají tvůj klid. Deka tě přikryla až k bradě, aby ti bylo teplo a hezky. Už je všechno v naprostém pořádku. Zavři očka, pohádka končí a začíná krásné spinkání. Dobrou noc, malý uzlíčku štěstí.