Byl jednou jeden slunečný den a v jedné čisté garáži, která voněla po mýdle a mátových bonbonech, se probouzela Kouzelná sanitka. Protáhla si svá zrcátka, která vypadala jako zvědavá ouška, a její duhová korunka na střeše se jemně rozsvítila. Víte, Kouzelná sanitka nebyla jen tak obyčejné auto. Byla to ta nejlaskavější kamarádka všech autíček i koloběžek. A právě dnes měla důležitý úkol!
V koutě garáže stála malá, modrá Koloběžka. Celá se třásla. „Cink, cink,“ zvonila smutně svým zvonkem. Bála se totiž jít ven do Velkého zeleného světa, kterému dospělí říkají park. Kouzelná sanitka k ní vesele poskočila – hop! – a řekla: „Neboj se, malá Koloběžko. Moje kola září a moje srdíčko tluče pro tebe. Půjdeme spolu a uvidíš, jaká je to krása.“
Vyrazily ven. Kouzelná sanitka jela pomaloučku a za ní se táhly zlatavé jiskřičky. „Vrrr-vrrr, ššš-ššš,“ vrněla sanitka. Ale najednou – jémináčku! Cesta už nebyla hladká. Před nimi ležely malé hnědé kamínky. Pro malou Koloběžku to byly hotové hory. Koloběžka se zakývala – kýv-sem, kýv-tam! A pak se ozvalo strašidelné: „Klep! Prásk!“ To jeden kamínek narazil do jejího kolečka. Koloběžka se zastavila a chtěla se rozplakat.
„Slyšela jsi to? Slyšíš ten zvuk?“ zeptala se Kouzelná sanitka a posvítila svými modrými světly na cestu. „Ty kamínky si nechtějí ublížit. Ty kamínky si chtějí hrát! Jsou to takové malé pozemní hvězdičky.“ Sanitka začala rytmicky houkat: „Tú-tú, klapy-klap, s kamarádkou neuděláš chybný krok! Tú-tú, klapy-klap, jedeme dál, hop a skok!“ Zkusíš si to říkat se mnou? Tú-tú, klapy-klap!
Koloběžka se zaposlouchala do té písničky. „Klik-klak, klik-klak,“ odpovídala její kolečka na kamínkách. Už to neznělo strašidelně, znělo to jako muzika! Koloběžka jela dál, kolem rybníku, kde kačenky dělaly „Káč-káč!“ a stará lavička se na ně usmívala. Kouzelná sanitka celou dobu zářila svou duhovou barvou, aby Koloběžka věděla, že není sama. Cítila jsi někdy, jak tě kamarád drží za ruku? Přesně tak se teď cítila malá Koloběžka.
Když dojely na konec cesty pod velkou vrbu, Koloběžka už se netřásla. Naopak, vesele poskakovala! Zjistila, že s nejlepší kamarádkou po boku je i ten nejmenší kamínek jen začátkem velkého dobrodružství. Kouzelná sanitka ji pohladila svými zrcátky a její stříbrné disky se ve stínu stromů krásně rozsvítily. A tak to v tom barevném světě chodí – když máš někoho rád, i ten největší strach se rozplyne jako obláček. A to je dobře, viď?