V Modré jeskyni, hluboko pod hladinou, kde barvy světélkují jako neonové reklamy a bublinky tancují podle pískání proudu, se chystala událost století: Korálový pohár v synchronizovaném plavání. Všude to švitořilo, ploutve šplouchaly a mořské panny si vylešťovaly šupiny, aby se leskly jako zrcadla. Každý v království věděl, že k vítězství vede jen jedna cesta – být ladný, plynulý a pružný jako mořská řasa v mírném vánku.
A pak tu byl Krab Bruno. Bruno nebyl ani pružný, ani plynulý. Bruno byl... inu, byl to krab. Měl silný, pevný krunýř, který dělal „Ťuk!“, když narazil do skály, a dvě velkolepá klepeta, která dělala „Klap-klap!“, kdykoliv byl z něčeho nadšený. A Bruno byl nadšený skoro pořád. Jenže krabi se obvykle nepokoušejí o balet. Krabi chodí bokem, v písku dělají čáry a drží se při zemi. Ale Bruno? Ten měl sen. Chtěl tancovat v hlavním týmu s mořskými pannami.
„Slyšíš ten rytmus, Marinko?“ ptal se Bruno své kamarádky, mořské panny Mariny, a přitom se snažil o piruetu. „Bum-cvak-bum! To mi hraje v hlavě!“ Marina, která byla hlavní choreografkou a měla trpělivost i pro celou školu vyplašených sardinek, se usmála. Ostatní mořské panny z Třpytivého tria si schovávaly úsměvy za dlaně. „Bruno,“ řekla Marina laskavě, „tancování je o vlnění. A ty jsi... no, ty jsi spíš takový malý tank.“ Ale Bruno se nedal. „Prosím, dej mi šanci. Já to vlnění natrénuju!“ A tak Marina souhlasila.
První trénink byl, mírně řečeno, katastrofa. „Šup!“ – Marina se elegantně prosmýkla obručí z neonových řas. „Bum!“ – Bruno se pokusil o totéž, ale jeho krunýř se v obruči zasekl a on se poroučel ke dnu jako stará kotva. „Křup!“ – omylem svými klepety přestřihl ozdobnou stuhu z mořské trávy. „Pardón, moc se omlouvám!“ volal Bruno, zatímco se snažil odrazit ode dna a omylem přitom narazil do profesora Chobotnice, který zrovna stopoval čas osmi stopkami najednou. „Takhle to nepůjde,“ povzdechly si panny. „Jsi moc tvrdý, Bruno. Tady potřebujeme vodu, ne kamení.“
Jenže pak přišel den generálky a s ním Velký proud. To není jen tak nějaký průvan pod vodou. Je to silný, hučivý příval, který se prožene údolím a vezme s sebou všechno, co není pevně přirostlé ke dnu. „Fíííííúúúú!“ zahučelo to v amfiteátru. Mořské panny, lehké jako pírka, se začaly ve vodě nekontrolovaně točit. Proud je unášel pryč z jejich pozic. Formace se rozpadala, Marina se marně snažila udržet uprostřed. „Pomoc! Nemůžeme se zastavit!“ křičely panny, jak je voda smýkala proti útesům.
Bruno viděl, co se děje. Cítil ten proud, ale jeho těžký krunýř ho držel u dna jako přibitého. V tu chvíli mu to došlo. „Já nejsem vada, já jsem kotva!“ vykřikl. Prudce vyrazil vpřed – ne ladným plaváním, ale svým silným, bočním krabím během. „Cvak, cvak, bum!“ Marina se chytila jeho klepeta. Poté druhá panna, třetí... Bruno se zapřel nohama do písku, jeho drápky se zakously do skalního výběžku a on nepustil. Proud do něj narážel, ale Bruno byl jako skála. „Držte se mě!“ zakřičel. A panny se držely. Bruno je svým pevným tělem ochránil před tím nejhorším nárazem vody.
Když se proud uklidnil, v amfiteátru zavládlo ticho. Pak se ozval potlesk profesora Chobotnice. „To bylo... stabilní,“ uznal. Bruno se začervenal (což u kraba znamená, že byl ještě víc dočervena než obvykle). Marina se na něj podívala a v očích jí zajiskřilo. „Bruno, ty nikdy nebudeš plavat jako my. A to je dobře. My nepotřebujeme čtvrtou pannu. My potřebujeme rytmickou sekci a kotvu!“
Na finálovém vystoupení Krab Bruno nezklamal. Zatímco se mořské panny nad ním vlnily v neuvěřitelných obrazcích, Bruno stál uprostřed scény na nejvyšším útesu. Místo tichého vlnění začal dělat to, co mu šlo nejlépe. „Cvak! Klap! Doprava! Cvak! Klap! Doleva!“ Používal svá klepeta jako bubny. „Bum-cvak-bum!“ Profesionální sbor čtverzubců do toho začal beatboxovat a celé podmořské království se začalo hýbat do rytmu. Byl to zrod nového stylu: „Krabí step“.
Sbor rozhodčích byl v šoku, ale pak všichni najednou vyskočili a začali tleskat ploutvemi. Bruno a Marina vyhráli Korálový pohár. Ne proto, že by Bruno tancoval jako ostatní, ale proto, že tancoval úplně jinak. Ukázal všem, že i když se narodil s klepety místo ploutví a krunýřem místo šupin, má v sobě rytmus, který nikdo jiný nemá. A tak to v Modré jeskyni od té doby chodí – když uslyšíte zdálky rytmické „klap-klap“, víte, že Bruno zrovna učí další generaci, že být jiný je vlastně ta největší superschopnost na světě. A tak to dopadlo přesně tak, jak mělo.