Byla jednou jedna malá holčička, která se jmenovala Laurinka. Laurinka nebyla jen tak ledajaká holčička – byla to nejrychlejší jezdkyně na kole v celém širém okolí! Na hlavě měla růžovou helmu se třpytkami, na kolenou černé chrániče a v očích jí tancovali uličníci. Když vjela do skateparku, ozvalo se jen: „Fííííí!“ a už byla zase jinde. Občas sice trošku pozlobila maminku nebo tatínka, ale to jen proto, že její energie bylo zkrátka moc na jedno malé tělo.
Laurinka ale nebyla doma sama. Měla tam celou zvířecí bandu! Dvě kočičky, Koko a Čičitu, a tři pejsky, kterým se říkalo Alf, Angie a Archie. Laurinka se o ně starala jako opravdová velitelka. Sypala jim granulky do mističek – „Chřest! Chřest!“ – a vodila je na zahradu na ty největší výpravy. Jenže víš, co se stalo, když Laurinka na chvilku nedávala pozor? Ta zvířátka byla totiž úplně stejná jako ona – velcí rošťáci!
Jednoho odpoledne, když Laurinka venku trénovala na svém kole tu nejsložitější zatáčku, zvířecí banda se rozhodla, že si udělá vlastní party v obýváku. Koko a Čičita se podívaly na záclony a řekly si: „To je ale krásná prolézačka!“ Šup! A už visely u stropu jako dva chlupaté lustry. Alf, Angie a Archie zase v rohu objevili tátův oblíbený fialový plyšový střevíc. „Vrč! Ham!“ ozvalo se z kouta. A pak to přišlo: „Trrrrp! Bam! Puf!“ Jeden polštář se rozletěl a najednou to v obýváku vypadalo, jako by tam sněžilo. Všude bylo peří!
Když Laurinka vešla dovnitř, zůstala stát s pusou dokořán. „Teda, vy jste ale rarášci!“ zvolala. Viděla tu spoušť – rozkousaný střevíc, peří na koberci a kočky houpající se na záclonách. V tu chvíli jí to došlo. Být šéfem je hrozně těžká práce, hlavně když máš v týmu takové nezbedníky, kteří ničí věci úplně stejně, jako ona občas zlobí rodiče. Ale podívej se na ně – nejsou s těmi provinilými čumáčky a rozježenou srstí prostě roztomilí?
Ale Laurinka byla chytrá holka. Místo aby se zlobila, nasadila si svou bojovnou helmu a zavelela: „A dost, zvířátka! Teď se bude hrát na honěnou!“ A už to jelo. Laurinka kličkovala mezi peřím, Alf, Angie a Archie jí byli v patách – „Haf! Haf!“ – a kočky skákaly přes gauč jako malé tygřice. Běhali tak dlouho, až byli všichni úplně uřícení a unavení.
Když se pak společně pustili do úklidu – tedy Laurinka sbírala peří a pejsci jí ho zase trošku rozfoukávali – nakonec se všichni svalili na jednu velkou hromadu uprostřed pokoje. Laurinka objala Alfíka, poškrábala Koko za ouškem a Čičita jí spokojeně předla na klíně. I když jsou to občas pěkní zmetci, co něco rozbijí nebo rozkoušou, jsou to ti nejlepší kamarádi na světě. A tak Laurinka, její pět chlupáčů a jedna růžová helma spokojeně usnuli v jednom velkém, měkkém klubíčku. A tak to má být, no ne?