Byla jednou jedna holčička, která se jmenovala Laurinka. Laurinka nebyla jen tak ledajaká holčička. Měla dvě blonďaté culíky, které za ní vlály jako dvě závodní vlajky, a na nose pár pih od sluníčka. A víš, co měla Laurinka nejraději? Všechno! Milovala svůj skatepark, kde na kole svištěla dolů a nahoru – fúúú! Milovala gymnastiku, kde dělala kotouly – šup! A nade vše milovala zpívání – la-la-la!
Laurinka chtěla být nejrychlejší cyklistkou, nejohebnější gymnastkou a nejlepší zpěvačkou na celém světě. Jenže někdy té energie měla tolik, že ji ani její digitální hodinky s fialovým páskem nestíhaly počítat. „Laurinko, zpomal trošku!“ volala maminka, když Laurinka zkoušela dělat holubičku přímo na kole. „Puf!“ a už seděla v trávě. Laurinka se jen uličnicky usmála, protože být tak trochu neposedná, to byla její superschopnost.
Jednoho dne se ale stala velká věc. Ve městě se konal „Sluníčkový festival“. Jenže ouha! Představ si, že cyklistické závody, gymnastické vystoupení i sborový zpěv začínaly skoro ve stejnou chvíli. Pan Taktovka v hudebce už klepal hůlkou, trenérka Bára v tělocvičně rovnala žíněnky a v parku už všichni kamarádi nasazovali helmy. Laurinka koukala na své hodinky a srdíčko jí dělalo bum-bum.
Nejdřív běžela na gymnastiku. „Dívejte, jak mi to jde!“ volala a chtěla udělat ten největší skok. Jenže měla takový spěch, že – bác! – místo ladného dopadu se svalila na modrou žíněnku jako pytel brambor. Pak utíkala na zpívání, ale jak byla udýchaná z toho běhu, místo písničky ze sebe vydala jen unavené: „Pchééé...“ No a na kole? Tam byla tak zmatená, že zapomněla šlapat a málem vrazila do plotu.
Laurinka si sedla na obrubník a trošku posmutněla. Víš, jaké to je, když se ti nedaří všechno najednou? Ale pak dostala nápad! „Slyšíš ten rytmus, Laurinko?“ zašeptala si pro sebe. Uvědomila si, že každá písnička má svůj takt, stejně jako její šlapání na kole. Šlápl – šlápl – nádech – tón!
Znovu si nasadila svou růžovou třpytivou helmu a vyrazila. Tentokrát to nebylo jen závodění. Laurinka začala při jízdě na kole rytmicky zpívat. „Jedu jako vítr, zpívám jako pták!“ A u toho v sedle předvedla krásný gymnastický cvik s nataženou nožkou. Lidé se zastavovali a tleskali. „Podívejte, to je Laurinka a její gymnastická symfonie na kole!“ volal pan Taktovka.
Laurinka zjistila, že nemusí mít každou věc v jiné krabičce. Její odvaha ze skateparku jí pomohla nebát se na pódiu a rytmus z hudebky jí zase pomohl udržet rovnováhu. Nakonec byla tou nejšťastnější holčičkou pod sluncem. A když večer usínala se starou hvězdičkovou náplastí na kolínku, věděla, že když se všechno spojí dohromady, vznikne ta nejkrásnější melodie. A tak to všechno dopadlo přesně tak, jak mělo. Dobrou noc!