Byl jednou jeden Malý červený traktůrek. Byl to ten nejšikovnější traktůrek na celém světě. Měl lesklá kolečka, svítivá světýlka a jeho komínek dělal veselé: „Baf-baf-baf!“ Malý červený traktůrek bydlel na velké, zelené louce. Celý den vozil seno a pomáhal kamarádům, ale když si večer odpočinul v trávě, díval se nahoru na mráčky. „Och,“ povzdechl si, „jaké by to asi bylo, létat tam nahoře u ptáčků?“
Jednoho slunného dne, když Malý červený traktůrek čichal k modrému zvonku, uviděl v trávě něco neobvyklého. Byl to Třpytivý kámen. Ale nebyl to jen tak obyčejný kámen. Svítil jako malá hvězdička a když k němu traktůrek přijel blíž, kámen začal potichu zpívat: „Mmm-mmm-mmm.“ Vidíš ho taky? Jak se krásně leskne všemi barvami?
Malý červený traktůrek byl moc zvědavý. Nastartoval motor – Brm, brm! – a jemně se předním kolečkem dotkl kamínku. A v tu chvíli se to stalo! Šup! Kámen udělal: „Cink!“ a traktůrek cítil, že je lehký jako pírko. Jeho kolečka se přestala dotýkat hlíny. Fíííí! Najednou letěl vzhůru!
„Podívejte, já letím!“ volal traktůrek. Vzlétl vysoko nad louku, výš než Starý valník, výš než stromy. Letěl přímo do mraků. Mraky byly jako obrovské chomáčky cukrové vaty. Kolem letěla Vlaštovka, vykulila oči a zakroutila hlavičkou: „Traktůrek v oblacích? To se mi snad zdá!“ A co myslíš, potkal tam ještě někoho? Ano! Vysoko na obloze potkal i lesklou plechovou družici, která se na něj usmála a udělala: „Blik, blik!“
Traktůrkovi se to moc líbilo. Rejdil mezi mráčky – vlevo a vpravo, dolů a nahoru. Ale po chvíli mu začalo být trošku smutno. Tady nahoře nebyla cítit čerstvá tráva. Tady nebyl slyšet smích kamarádů. A co víc, jeho motor dělal ve vzduchu jen tichounké: „Puf,“ místo pořádného: „Baf-baf!“ Traktůrek si uvědomil, že se mu stýská po jeho měkkém pelíšku v jeteli.
„Kámen, kamínku, chci zase domů,“ poprosil Malý červený traktůrek. Zkusil kámen v kabině trošku naklonit. A uviděl, že to funguje! Jako podzimní lístek se začal snášet dolů. Pomaloučku, polehoučku... Hop! A už seděl zpátky v měkké trávě. Puf! Kouzlo skončilo a kolečka zase pevně stála na zemi.
„To bylo dobrodružství,“ vydechl spokojeně traktůrek. Teď už ví, že i když je jen malý traktůrek na zemi, může dokázat velké věci. A Třpytivý kámen? Ten si schoval do svého boxu na nářadí. Kdyby náhodou chtěl zase někdy pozdravit hvězdičky, ví, kde ho najde. Malý červený traktůrek zavřel očička, motor naposledy spokojeně zabublal a celá louka s ním usnula pod hvězdnou oblohou. A tak to dopadlo úplně správně.