Byl jednou jeden malý lišák jménem Cinder. A nebyl to jen tak ledajaký lišák! Měl kožíšek oranžový jako ten nejjasnější podzimní ohýnek, na tlapkách černé ponožky a přes oči nosil tmavomodrou masku jako skutečný ninja. U pasu se mu houpal dřevěný mečík a v očích mu svítily uličnické jiskřičky. Právě teď Cinder trénoval na mechem obrostlém kmeni svou rovnováhu. Tip, tap, tip, tap. Počkejte, slyšíte to taky?
Najednou do lesa vběhlo ticho. Ale ne to příjemné ticho na spaní. Bylo to ticho, které s sebou přineslo hustou, mléčně bílou mlhu. Šššššt! Mlha se plazila mezi stromy jako studená peřina. Voněla po mokré hlíně a starých stínech. „Hele, kam zmizely stromy?“ divil se Cinder. Všude bylo šedo a trošičku strašidelno. Ale Cinder byl hrdina! Upravil si masku, pevně stiskl svůj dřevěný meč a vyrazil do toho šedivého mlíka. „Neboj se, lesíku, já zjistím, co se děje,“ šeptal statečně.
Jak tak kráčel mlhou, uslyšel smutný zvuk. Nebylo to žádné strašidlo, ale tichounké: „Bzzz... bzz... puf!“ Cinder nastražil svá špičatá ouška s černými konci. Uviděl velký list kapradí a pod ním... tři malé, zachumlané včelky. Byly úplně popletené! Mlha jim namočila křidélka, takže byla moc těžká na létání, a kvůli té šedi včelky neviděly cestu ke svým kytičkám. „Cítíme jenom mokro, necítíme žádný med,“ plakaly včelky.
„Žádný strach, kamarádky,“ usmál se Cinder a dostal skvělý nápad. „Já budu vaše světlo!“ Víte, co udělal? Zvedl svůj huňatý pomerančový ocas vysoko do vzduchu. V té šedivé mlze zářil jako ta nejjasnější baterka. „Dívejte se na moji oranžovou barvu a jděte za mnou!“ A aby se neztratili, Cinder svým dřevěným mečem jemně ťukal do kmenů stromů. Ťuk, ťuk! „Tudy je cesta!“ volal. Včelky se seřadily do vláčku a pomaloučku, bzzz-bzz, cupitaly za ním.
Cesta nebyla lehká. Museli překročit vysoký kořen – Hop! – a obejít velikou louži – Šplouch! Cinder pořád sledoval cestu svým chytrým nosem. Najednou ucítil něco sladkého. „Cítíte to? To je levandule!“ vykřikl. A měl pravdu. Udělali ještě pár kroků a najednou – bác! – mlha začala mizet. Sluníčko se probojovalo ven a rozptýlilo tu šedivou peřinu jako kouzlem. Byli na krásné, rozkvetlé louce plné barevných květů.
Včelky radostně zamávaly křidélky, která jim sluníčko rychle vysušilo, a vzlétly ke kalichům plným nektaru. „Děkujeme, Cindere! Jsi ten nejlepší ninja v lese!“ bzučely vesele. Cinder schoval svůj dřevěný meč a spokojeně se protáhl. Došlo mu, že být hrdinou neznamená jenom bojovat, ale hlavně pomáhat těm, kteří jsou menší a trošku se ztratili. A tak se náš malý lišák vrátil domů, zatímco nad lesem zase svítilo zlaté slunce. A tak to všechno dobře dopadlo.