Malý lišák Cinder trénoval v lese své nindža skoky. Švihl svým dřevěným mečem a bác! Meč narazil do starého kořene. Místo tvrdého nárazu se ozvalo duté zadunění. Dup-dup-vrz! Kořen se pohnul a pod ním se objevila tajná chodba. Cinderovy jantarové oči nadšeně zazářily. Co se tam asi schovává?
Cinder se opatrně protáhl úzkým tunelem. Na konci chodby uviděl jasné světlo. Vyběhl ven a ocitl se na kouzelné louce. Všude kvetly barevné kytičky a tráva byla vysoká až po jeho uši. Cinder zamával svým dřevěným mečem do vzduchu. Chtěl ukázat, jaký je hrdina, ale pak uslyšel tiché písknutí.
Zpoza stébla trávy vykoukl malý luční koník jménem Hopík. Měl na hlavě maličkou čelenku a vypadal ustrašeně. „Prosím, nesahej na nás tím klackem!“ zapískal Hopík. Ostatní koníci se schovali pod lístky. Cinder si uvědomil, že jeho cvičný meč vypadá pro malé kamarády moc nebezpečně. Cítil se trošku smutně.
Cinder chtěl, aby se koníci zase smáli. Rychle schoval svůj dřevěný meč za opasek. „Promiňte, nechtěl jsem vás polekat,“ řekl jemně. Hopík se na něj podíval a poskočil. „My tady trénujeme velké skoky, ale je to těžké,“ vysvětlil koník. Cinder dostal skvělý nápad. Vždyť on je nindža a skákat umí nejlépe!
„Dívejte se na mě!“ zavolal Cinder a předvedl vysoký nindža skok. Hopík a jeho kamarádi začali nadšeně tleskat. Cinder začal udávat rytmus a všichni společně skákali přes kamínky a květy. Cinder zjistil, že nindža nemusí jen bojovat. Skutečný hrdina umí své dovednosti použít k tomu, aby si našel nové přátele.
Slunce začalo pomalu zapadat a barvilo louku do zlatova. Cinder a stovky malých koníků skákali vysoko k nebi. Byla to ta nejlepší zábava na světě! Cinder byl šťastný, že dnes neobjevil jen tajnou chodbu, ale hlavně nové kamarády. Zamával Hopíkovi svým bílým koncem ocásku a slíbil, že se brzy vrátí.