Byl jednou jeden les, hluboký a voňavý po jehličí, kdesi v daleké minulosti. A v tomhle lese žil lišák jménem Cinder. Ale nebyl to jen tak ledajaký lišák. Představte si kožíšek v barvě podzimního ohně, čtyři černé tlapky a přes oči... no vážně! Tmavě modrou ninja masku! Cinder byl totiž přesvědčený, že je tajný stínový bojovník. U boku mu na pásu z trávy visel dřevěný meč a on se pohyboval lesem tichounce jako vánek. Šup! Jeden skok. Hop! Druhý skok.
Právě trénoval své „stínové výpady“ proti borovým šiškám, když vtom narazil na něco nevídaného. Mezi stromy se tyčila obrovská kamenná zeď s oblouky, tak vysoká, že mu z toho málem spadla maska do mechu. Byl to starý římský akvadukt – takový most pro vodu. Cinder slyšel jemné kap-kap-kap. Našel malou puklinu, ze které stříkal pramínek vody. Přiložil na ni tlapku a voda přestala tést. Pustil ji a – vstříc! – voda vystříkla jako malý gejzír. „Týjo,“ vypískl CInder. „To není jen zeď, to je vodní kouzlo!“
Ale kousek pod ním, pod těmi velkými oblouky, se dělo něco úplně jiného. Skupina unavených římských vojáků – legionářů – tam smutně seděla v prachu. Vedl je setník Grumpus, muž s tak velkým chocholem na helmě a tak mrzutým obličejem, že i veverky raději přestaly louskat oříšky. „Voda nikde! Cesta nikde! Moje sandály jsou plné písku!“ hudroval Grumpus. Vůbec si nevšimli, že nahoře na zdi na ně kouká malý oranžový ninja.
Cinder chtěl pomoct, ale nejdřív je chtěl pobavit. Chtěl jim ukázat parádní trik! Našel dutý rákos, šikovně ho nastrčil k puklině a zamířil dolů. „Hele, voda!“ vykřikli vojáci. Jenže Cinder se u toho chtěl zatočit jako mistr ninja. Udělal piruetu, tlapka mu uklouzla a – puf! – velký proud vody trefil Grumpa přímo do nosu. Čvacht! Setník vypadal jako zmoklá slepice. „Duchové lesa na nás útočí!“ zakřičel Grumpus a vytáhl svůj štít. Břink! Břink! legionáři začali tlouct do štítů, až Cinderovi zalehlo v uších.
„Počkat, to byla nehoda!“ chtěl zavolat Cinder, ale liščí řeči vojáci nerozuměli. Musel na to jít jinak. Viděl, že v hlavním korytě akvaduktu je hromada naplaveného listí a klacíků, která blokuje vodu pro vojáky. Teď už nebyl čas na triky, musel se stát skutečným hrdinou. Cinder vytáhl svůj dřevěný meč. Nebyl to sice ostrý kov, ale byl pevný a hladký.
Vyběhl nahoru ke korytě, tlapky mu jen kmitaly. Tlap-tlap-tlap! „Dívejte se!“ zamumlal si pod masku. Zapřel svůj dřevěný meč pod velký uvízlý kořen jako páku. Napnul všechny své liščí svaly, zavřel oči a... Křup! Šup! Překážka povolila. Voda se s hlasitým huuuuuu vyvalila kupředu. Cinder udělal bleskový kotrmelec dozadu, aby ho proud nesmetl.
Dole pod akvaduktem se ozvalo radostné jásání. Voda čistá jako křištál začala vytékat z fontánky přímo do římských džbánů. Setník Grumpus se napil, otřel si mokrý obličej a podíval se nahoru. Uviděl malého oranžového lišáka, jak tam stojí, v jedné tlapce dřevěný meč a druhou si upravuje ninja masku. Grumpus se poprvé za celý měsíc usmál. „Ty malý chlupatý hrdino,“ zasmál se a pokynul svým mužům.
Vojáci se postavili do řady a synchronizovaně udeřili meči o štíty. Klang! Klang! Klang! Byla to čestná salva pro Cindera. Cinder, celý pyšný, seskočil dolů. Byl tak rychlý, že vojáci jen viděli oranžovou šmouhu. Připlížil se k jednomu vojákovi, který měl v ruce kousek sušeného sýra. Cinder sáhl do své brašničky, vytáhl lesní jahůdku a podal ji vojákovi výměnou.
Slunce začalo pomalu zapadat a akvadukt se leskl jako zlatá nit propletená lesem. Cinder pochopil, že být pravým ninjou neznamená jen dělat frajerské kousky, ale hlavně vědět, kdy je potřeba pořádně zabrat a pomoct těm, co mají žízeň. A tak se legionáři vydali na cestu, osvěžení a veselí, a malý ninja Cinder se vrátil do stínů lesa, připravený na další dobrodružství. A přesně tak to bylo správné.