V hlubokém, voňavém lese, kterému se říkalo Šeptající borový hvozd, žil jeden malý, rezavý lišák jménem Cinder. Cinder nebyl jen tak ledajaký lišák. Měl na obličeji černou ninja masku a u boku nosil dřevěný tréninkový meč. Cinder měl totiž velký sen: chtěl se stát tím nejtišším a nejnenápadnějším bojovníkem na světě. Přál si být jako legendární Mistr Sova, který dokázal proletět mezi stromy tak potichu, že byste neslyšeli ani spadnout pírko.
Jenže Cinder měl jeden malý problém. Vlastně tři problémy. Své velké, neohrabané tlapky, svůj huňatý ocas, který si dělal, co chtěl, a fakt, že les byl plný věcí, které dělaly strašný hluk. „Dneska to dokážu,“ šeptal si Cinder jednoho rána. „Dneska provedu Tichý stínový krok.“ Cinder se nadechl, zafoukal si do tlapky a pak… Křup! Šlápl přímo na tu nejsušší větvičku v celém lese. A pak Bum! Zakopl o vlastní ocas a svalil se do hromady listí. Viděl jsi někdy ninju, který by vypadal jako oranžová kulička válející se v suchém listí? No, přesně tak teď vypadal Cinder.
Cinder se ale nevzdával. Rozhodl se, že musí Splnit opravdovou misi. Kousek od něj, pod starým pařezem, podřimovala skupinka jezevců. Jezevci jsou, jak známo, po ránu dost mrzutí, a tak si Cinder řekl: „Když proklouznu kolem nich, aniž by se vzbudili, budu opravdový mistr.“ Cinder se přikrčil. Jeho maska vypadala velmi vážně. Udělal opatrný krok. Pak druhý. Vypadalo to nadějně! Jenže pak šlápl na mechový kámen, který byl po ranní rose kluzký jako namydlený klouzačka.
Šup! Cinderovi podjely tlapky. Házel rukama i nohama, aby udržel rovnováhu. Udělal neplánovanou trojitou piruetu, při které mu zadeček kmital ze strany na stranu – kroutil se jako vrtulník! Plesk! Aby nespadl, odrazil se od kmene a přistál přímo na hromadě dutých žaludů. „Křup! Křap! Prásk!“ ozvalo se lesem. Jezevci vystřelili z pelechu, oči navrch hlavy. Cinder ztuhl. „Teď mě sežerou,“ pomyslel si. Ale dělal, co mohl, aby nevypadal jako popleta. Začal poskakovat z jedné nohy na druhou, aby zamaskoval, že vlastně padá.
„Hop! Skok! Šmidli-fous!“ Cinder se odrážel, dělal vlnky boky a u toho šermoval svým dřevěným mečem do rytmu. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Starý bručoun jezevec se nepodíval naštvaně. Místo toho začal podupávat tlapou do rytmu těch žaludů. „Bum-tata, bum-tata,“ ozývalo se. Veverka Čiperka, která to všechno sledovala z větve, začala pusou vydávat legrační zvuky: „Puf-paf-tik-tak!“ Stala se z ní lesní beatboxerka! Cinder pochopil, že tohle není ninja útok, ale něco mnohem lepšího.
Cinder se rozjel naplno. Udělal velký skluz na jehličí – Fííííí! – a pak vyskočil vysoko do vzduchu – Boing! – a při dopadu zavrtěl ocáskem tak divoce, že se v lese zvedl malý vítr. Zvířátka se začala přidávat. Srnky skákaly přes kořeny, zajíci dělali kotouly a i starý Mistr Sova shora uznale zahoukal. Cinderův „Tichý stínový krok“ se změnil v ten nejbláznivější tanec, jaký kdy svět viděl: „Skákací-klouzací-vrtichvost“. Celý Šeptající borový hvozd se hýbal do rytmu.
Když hudba a tanec utichly, Cinder byl sice udýchaný, ale poprvé v životě se necítil jako nešika. Mistr Sova k němu slétl a podal mu lesklý odznáček vyrobený z borové kůry. „Cindere,“ řekl vážně, ale v očích mu hrály jiskřičky, „možná jsi ten nejhlučnější ninja v historii, ale jsi Mistr radosti. A to je v lese ta nejdůležitější mise ze všech.“ Cinder si hrdě upravil masku. Pochopil, že i když se vám něco nepovede přesně podle plánu, může z toho vzniknout něco úžasného. A tak se Ninja radosti vydal domů, a i když každý jeho krok udělal veselé „Klapy-klap“, vůbec mu to nevadilo. A tak to v tom našem lese dopadlo přesně tak, jak mělo.